Výklad je slohový útvar odborného stylu, jehož cílem je odborně poučit čtenáře o konkrétním tématu z vědy, techniky, sportu, hospodářství, umění a dalších odvětví lidské činnosti. Výkladový postup bývá doplněn popisem či úvahou.
Výklad nejčastěji najdeme v učebnicích, časopisech a odborných publikacích. Sděluje a objasňuje stávající i nové poznatky ze života ve společnosti a v přírodě. Uvádí současnou úroveň poznání daného jevu a objasňuje jeho vznik a vývoj (vznik Národního divadla, nemoci AIDS, erbů…). Vysvětlována může být práce umělců a vědců. Výklad poučuje o historických památkách, o kulturních dílech nebo vysvětluje, jak si správně vyložit právní předpisy a vyhlášky.
Výklad objasňuje podstatu jevu na základě vzájemného srovnávání (analýza, syntéza, zobecňování, abstrakce). Porovnáváme tak, co mají jevy společné, v čem se liší, kdy a za jakých okolností k nim dojde a kterými pravidly se řídí. Důležité je čtenáři přiblížit vnitřní vztahy mezi jevy, a to takovým způsobem, aby výkladu čtenář porozuměl.
Kompozice výkladu
Nejdůležitější formou sdělování významů a vysvětlování konkrétních poznatků je indukce, tj. takový postup, který z jednotlivých případů nebo poznatků vyvozuje obecný závěr, pojem nebo pravidlo.
Podívejte se na následující ukázku:
Účinky síly
Smáčkneme-li gumový míč, který leží na stole, změní se jeho tvar, popř. objem. Podobně zatáhneme-li za volný konec zavěšené pružiny, pružina se prodlouží, změní se její tvar. Změnu tvaru, popř. objemu tělesa nazveme deformace. Deformace tělesa vzniká působením jiného tělesa. Příčinu deformace, tj. působení tělesa na těleso, nazýváme síla. Deformaci tělesa, tj. následek působení síly, nazýváme klidový neboli statický účinek síly.
Z ukázky je zřejmé, že ve výkladu definujeme (vymezujeme) konkrétní pojmy. V podmínkových větách se v souvětích popisují děje jako podmínky. Větami hlavními se potom popisují konkrétní účinky těchto dějů. V ukázce jsou postupně objasněny pojmy deformace, síla a klidový účinek síly.
Výklad může postupovat od obecné poučky k objasnění konkrétního příkladu (dedukce).
Tíhové pole působí nejen na tuhá tělesa a jejich části, ale i na kapalinová a plynová tělesa i na jejich molekuly. Účinkem působení tíhového pole je ustálení volného povrchu kapaliny v klidu v rovině kolmé ke směru tíhové síly. Tak vzniká vodorovný povrch kapaliny v klidu na povrchu Země. Tekutost vody a tíhové pole jsou příčinou i toku vody v řekách. Účinkem působení tíhového pole je přeměna potenciální energie vody v přehradním jezeře na kinetickou energii vody při průtoku přehradou.
Začíná-li výklad definicí, může to vypadat např. takto: Heraldický znak (erb) je trvalé znamení umístěné na štítě, vytvořené podle haraldických pravidel, které určuje fyzickou nebo právnickou osobu a k jehož užívání opravňuje vžité nebo udělené právo. Antické znaky nemají heraldickou povahu (obsahují většinou mytické výjevy, nejsou stálé).
Erby v pravém slova smyslu (heraldické znaky) se objevují až od počátku 12. stol. Soudí se, že jejich výskyt nesouvisí s antickou tradicí, nýbrž s křižáckými výpravami. Křižáci začali užívat znaky ze dvou důvodů: a) z potřeby organizační a rozlišovací (hlavní důvod), b) vlivem znaků užívaných v Orientě (zejm. zvířecích – slon, leopard, drak aj.).
V Evropě se znaky všeobecně rozšířily díky rytířským turnajům, kde potřeba rozlišení byla ještě daleko nutnější jako jediný rozpoznávací prostředek v párových soubojích.
Výklad zde začíná definicí znaku, druhý odstavec podává informace (i když velmi stručně) o historii a ve třetím odstavci se hovoří o rozšíření a funkci erbu.
V úvodu výkladu může být uveden rovněž vývoj poznávání jevu: Až do konce druhé světové války se mělo za to, že periodický systém prvků končí u 92. prvku, uranu. Těsně po válce však byly zveřejněny výsledky do té doby utajovaných výzkumů o ozařování uranu různými částicemi; tyto výzkumy vedly k objevu prvních transuranů – prvků nacházejících se v periodickém systému za uranem – neptunia a plutonia. Od té doby se počet prvků postupně zvětšoval.
Vždy záleží na autorovi výkladu, jak si jeho strukturu stanoví.
Stavba výkladu
Text by měl být vždy členěn do odstavců. Je nutné stanovit si, jakými výrazy budou uvozena dílčí témata (úvod, vlastní výklad, závěr). Můžeme toho docílit otázkami přímými i nepřímými (ve větách oznamovacích, tázacích, užitím výzvy, aby čtenář něčemu věnoval pozornost – Ukažme si nyní, jak funguje…)
Téma výkladu bývá vyjádřeno už v jeho názvu, případně na začátku textu uvádíme, čemu se výklad bude věnovat.
Závěr výkladu obsahuje poznatky, které autor v textu vyložil na základě odborné literatury nebo ke kterým sám dospěl. Také v závěru můžeme poukázat na důležitost vyloženého jevu pro rozvoj společnosti.
