Vánoce si většina z nás nedokáže představit bez svých blízkých, vánočního cukroví, stromečku a dárků. Každá rodina má s Vánocemi spojené své rituály a tradice. Některé z nich pocházejí z dob dávno minulých. Tradiční české Vánoce položily základ svátkům tak, jak je známe dnes, v mnohém se však podstatně lišily.
V dávných dobách hospodyně připravovala štědrovečerní večeři už od časného rána, aby vše stihla. Typický byl hrách, čočka, kuba z krup a česneku nebo rybí polévka. Nikdo v rodině celý den nejedl, protože chtěl vidět zlaté prasátko. Jakmile hospodyňka uvařila všechno jídlo, věnovala se dětem, zatímco muž obstarával a zdobil vánoční stromeček. Ve chvíli, kdy na obloze vysvitla první hvězda, zapalovala se svíčka a rodina mohla usednout ke štědrovečerní večeři.
Stůl byl slavnostně prostřen. Do jednoho rohu se pokládal pecen chleba, aby rodině celý následující rok nechybělo jídlo. V druhém rohu byly peníze, které měly přislíbit, že se rodině bude v příštím roce dařit. Třetí roh okupovala slaměnka s plody, které rodina sklízela na poli, aby je i nadále čekala dobrá úroda. Do čtvrtého rohu se pokládala miska na zbytky jídla pro slepice a dobytek. Celý stůl byl olemován řetězem, který symbolizoval soudržnost rodiny pro příští rok, ale také ochranu ovcí před vlky a statku před zloději.
Lidová pověra říká, že před večeří do stavení nahlížela smrt a jestliže objevila u stolu prostřený lichý počet míst, měla se v příštím roce do domu pro někoho vrátit. Proto hospodyně prostírala vždy jedno místo navíc, např. pro náhodného kolemjdoucího. Před večeří se celá rodina modlila a děkovala za vše dobré, co ji během roku potkalo. Od stolu se nesměl nikdo zvednout dříve než všichni dojedli, podle pověry by se rodina o příštích Vánocích nesešla celá.
Hrách na talíři měl udržovat rodinu pohromadě, rybí polévka měla zajistit rodině sílu. Čočka do stavení přinášela peníze a kuba životní radost, klid a pohodu. Kosti z kapra hospodář zahrabal pod jabloň. Zbytky od večeře se rozdělily mezi dobytek. Ten prý o této sváteční noci mluvil lidskou řečí. Další část zbytků se rozdělila studni, aby v ní byla stále čistá voda, a také stromům v sadě, aby přišla dobrá úroda.
Cukroví
Pečení vánočního cukroví je tradice, která má kořeny už v 16. století a patří k pohanským zvykům. První vánoční pochoutkou byla tzv. húska, dnešní vánočka. Vznikla taktéž v 16. století a od té doby neprošla žádnými většími změnami. Zajímavostí je, že v té době mohli péct vánočku pouze pekaři, až v 18. století vešlo v platnost povolení, aby si hospodyňky mohly vánočku upéct samy doma. Copy na vánočce symbolizují provaz, kterým si naši předkové chtěli k sobě přitáhnout sluníčko.
Nejoblíbenější cukrovinkou byly karamelky, dětem velmi chutnaly ovocné pamlsky. Ještě v 50. letech minulého století patřily k nejčastějšímu druhu cukroví perníčky s medem a sušeným ovocem. Tato tradice se s většími či menšími obměnami v receptuře udržela dodnes.
Vánoční cukroví se nepeklo jen proto, aby měly děti co mlsat. Mělo také chránit rodinu a celé stavení před temnými silami. Rozdávalo se členům rodiny i pocestným. Cukrovinky se pekly většinou ve tvaru nejrůznějších zvířat a zavěšovaly se na domy, ovocné stromy nebo chlévy. K cukroví se popíjela káva, čaj, víno nebo pálenka.
Bylo zvykem, že hospodyňka připravila na slavnostní večer devítichodové menu. Peklo se alespoň 12 druhů cukroví jako symbol 12 měsíců v roce. Také se celé stavení zametalo březovými metličkami, lidé se tak z domu snažili vyhnat myši.
Vánoční stromeček
Stromeček je neodmyslitelnou součástí vánočních svátků a našli bychom ho snad v každé rodině. Tradice se pojí s Kolumbánem z Luxeuil. Kolumbán se narodil v 6. století, žil v Irsku, ale díky jeho misionářskému působení se dostal do Burgundska a do Bretaně. Protože zde žili převážně pohané, chtěl jim Kolumbán přiblížit legendu o narození Krista, a proto nejprve ozdobil jehličnan zapálenými pochodněmi ve tvaru kříže a poté pronesl pro obyvatele města kázání o tom, jak přišel na svět Ježíšek. Kázání k stromečku přivedlo zástupy lidí a od té doby byl strom uctíván všemi obyvateli každý zimní slunovrat. Stromeček se zdobil sušeným ovocem, svíčkami, cukrovím, ořechy a řetězy. Rodina se u něj sešla a zpívala vánoční koledy.
Jmelí
Jmelí bylo součástí obřadů starých pohanů. Symbolizovalo život nebo ochranný talisman. Lidé věřili, že lepivé bobule jmelí mají moc vzbudit nebo udržet vztah mezi dvěma lidmi opačného pohlaví. Zvyk, který říká, že muž a žena, kteří stojí pod jmelím, by se měli políbit, pochází z Anglie. Za každý polibek se utrhla jedna bílá bobulka, poslední bobulka se na větvičce nechávala, aby ze stavení neodešla láska. Čím více bobulek se na větvičkách jmelí nacházelo, tím větší štěstí mělo rodinu potkat v příštím roce. V Rakousku mělo jmelí pověšené nad štědrovečerním stolem zajistit bohatou úrodu. V Irsku zase věřili, že jmelí zabrání čarodějnicím a zlým duchům provádět zákeřné rituály. Křesťanská legenda praví, že jmelí vyrostlo jako strom a z jeho větví vyřezal Josef kolébku pro Ježíška. O 33 let později strom porazili Římané a z jeho kmene vyrobili kříž, na němž Ježíše ukřižovali.
Dárky
Už ve starém Římě se lidé obdarovávali dárky. Od 16. století byly symbolem přátelství a lásky. Dárky se rozbalovaly ve chvíli, kdy na nebe vstoupila první hvězda. Ta měla symbolizovat betlémskou hvězdu, která nad Betlémem zářila ve chvíli, kdy se narodil Ježíšek.
Tradice
Mezi tradice, které se v některých rodinách uchovaly dodnes patří rozkrajování jablíček. Najdeme-li v něm hvězdičku, v rodině se po celý rok udrží štěstí, pokud se v něm objeví kříž, znamená to úmrtí někoho v rodině.
Známé je i pouštění skořápek po vodě, to mělo naznačit např. to, kdo z rodiny se vydá na dalekou cestu.
Dívky tradičně házely pantoflem, jestliže špička obuvi směřovala ke dveřím, napovídalo to tomu, že se děvče do roka vdá. U té, jejíž špička zůstávala směrem dovnitř, hrozilo nebezpečí, že zůstane na ocet.
O půlnoci pak dívky běhaly přes brázdu a volaly: „Štěkej, štěkej pes, kde je milý dnes!“ Potom čekaly, z které strany se ozve štěkot psa, a odtud měl pro ni přijít její nastávající ženich.
Hospodář vzal 12 jader z jablek a vhodil je do misky s vodou. Kolik jadérek vyplavalo na hladinu, tolik suchých měsíců se v příštím roce dalo očekávat.
Jestliže byla dívka nedočkavá a chtěla se dozvědět jméno svého milého, stačilo, aby oloupala jablko tak, aby jí ze slupky vznikla dlouhá spirála. Třikrát jí zatočila nad hlavou a odhodila. Spirála pak vytvořila svým tvarem počáteční písmeno jména dívčina nastávajícího.
Tradic existuje celá řada a ještě stále bychom dnes našli rodiny, ve kterých bývají striktně dodržovány.
