V posledních dvou týdnech se v souvislosti s volbou prezidenta naší země rozpoutalo téměř davové šílenství, které neutichlo ani poté, co je znám vítěz. Ba naopak, propast mezi příznivci Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga se, zdá se, ještě prohloubila. Tento jev není v naší zemi tak úplně běžný. Otázkou zůstává, proč k němu došlo.
Můj dojem z událostí posledních čtrnácti dnů v naší zemi je asi následující: Otevřu noviny (vlastně je ani otevírat nemusím, stačí se podívat na titulní stranu) a v nich Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman. Zapnu internet a na domovské stránce Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Otevřu e-mail a v něm několik zpráv od mých přátel, které se týkají Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana. Otevřu Facebook a co nevidím – Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg.
Ráno jedu do práce a podél silnice billboardy s Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem. Jdu s kolegy na oběd a hned je tu průzkum, koho bude kdo volit, jestli Miloše Zemana nebo Karla Schwarzenberga. Jedním z hlavních témat u rodinného oběda u babičky je hádejte co, správně, Karel Schwarzenberg a Miloš Zeman. Překvapivě i na firemním večírku řešíme Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga. Přijdu domů, otevřu dveře a za dveřmi najdu… Ne, raději už toho nechme, těchto dvou jmen bylo v posledních týdnech všude více než dost.
Inzerát otištěný v Blesku těsně před finále volby prezidenta
Je dobojováno. První zkoušku máme za sebou. Známe jména vítězů i poražených. Vášnivé diskuse však přesto neutichají, ba spíše naopak. Jména obou hlavních aktérů jsou i nyní skloňována možná ještě častěji než před volbami. Zdá se, že historicky první přímá volba prezidenta České republiky rozdělila její občany na dva nesmiřitelné tábory: Zemanovce a Schwarzenbergovce, Čechy a Moraváky, pravičáky a levičáky, intelektuály a „dělnictvo“, vzdělané a nevzdělané, slušňáky a hulváty, vlastence a „nácky“, vizionáře a zpátečníky, Klausovce a Havlovce, Pražany a venkovany… říkejte si jim, jak chcete. S největší pravděpodobností situace vůbec takhle černobílá není, ale na tom nejspíš momentálně nikomu příliš nezáleží.
Pomineme-li ty, pro které výsledek volby zase tolik významný nebyl, pro ty ostatní je nyní podstatný fakt, že zvítězil či nezvítězil jejich favorit. Je až s podivem, kolik emocí vyvolává v naší zemi, jejíž občané nejsou tradičně přehnaně politicky angažovaní, výsledek této volby. Fanoušci Miloše Zemana už jsou v klidu, pouze tu a tam defenzivně odrazí útoky příznivců Karla Schwarzenberga. Ti naopak v klidu nejsou a staví zdi, kopou příkopy, emigrují, zakládají iniciativy a výzvy, stydí se za svého prezidenta, který vlastně ani jejich prezidentem není, a jako lvi bojují za toho svého, srdečního. Toto není přehnaná nadsázka ani pokus o vtip, to je momentální realita (nejen) internetových diskusí a sociálních sítí.
Takovéto „placky“ vznikají v táboře příznivců Karla Schwarzenberga po vítězství Miloše Zemana
Těžko soudit, co způsobilo takovou davovou hysterii. Chtělo by se říci, že jsou to možná osobnosti obou finalistů, které jsou natolik rozdílné, že zkrátka vášně vyvolávat musí. Přesto je tu zarážející jeden fakt. A sice ten, že ačkoli mají oba za sebou poměrně dlouhou a výraznou politickou kariéru, ani jeden z nich nikdy nebyl žádným miláčkem národa. Přesto se teď jejich příznivci bijí za jejich čest a často nešetří invektivy vůči jejich odpůrcům.
Možná vášně rozdmýchala všudypřítomná média, která v posledních dvou týdnech valila nepřetržité laviny informací o obou kandidátech a rozpoutala takovou mediální „masáž“, že jí mohli uniknout pouze ti, kteří se na několik týdnů dobrovolně izolovali od veškeré civilizace. Ale dost možná je hlavní příčinou prostý fakt, že se jednalo o historicky první přímou volbu prezidenta v naší zemi, a tudíž atraktivní a neokoukanou, ale zároveň ještě trochu nezkušenou a neohrabanou.
Ať už je příčina jakákoli, možná je to od každého něco, faktický vítěz voleb je daný a na tomto faktu nelze nic změnit. A ať už s tímto výsledkem souhlasíme nebo ne, ať už vyhrál náš nebo sousedův favorit, měli bychom tento prostý fakt, třeba i se skřípěním zubů, přijmout a respektovat. A vlastně bychom za něj měli být i rádi. Rádi za tu možnost, že jsme si jej mohli demokraticky zvolit. A to není zase tak špatné.
