Jiří Kučerovský z Animé: Aby byl člověk úspěšný v české pop music, musí být herec

Zákulisí v brněnském Metro music baru. Vyžehlená košile a úsměv na tváři. Většina lidí zná Jiřího Kučerovského jen jako kytaristu Tomáše Kluse. O jeho další tvorbě nemají ani potuchy. Fanoušci se scházejí, nechybí mezi nimi ani přítelkyně a rodiče. Večerní koncert jeho kapely Animé, ve které je zpěvákem i kytaristou, začne okolo desáté hodiny. Zatímco publikum hlasitou hudbou, která je slyšet až do zákulisí, rozehřívá kapela Revelation, máme čas na rozhovor. „Můžeme si tykat? Bude to příjemnější,“ zní jeho první slova.

 Jasně, že můžeme. Tak jdeme na to.

Tak jo. Oni (Revelation) do toho sice vedle budou dělat bordel, ale to nevadí.

Nevadí. Jirko, spousta lidí tvou kapelu nezná. Jak bys ji představil, kdo vlastně jste?

To je taková filozofická otázka. Já nevím. Nejlépe se představovat hudbou a moc o tom nemluvit, protože když se to člověk snaží nějak pojmenovat, vždycky se dostane do slepých uliček a škatulek. Je to spíš na ostatních, aby řekli, co jsme zač.

Jste jedna z mnoha českých kapel, která nemá český název. Proč?

Ten název je hlavně strašně starý, stejně jako skupina sama. Já jsem si tehdy představoval nějakého klona  japonštiny a francouzštiny. Tehdy ještě anime filmy nebyly tak profláklé jako teďka a nikdo o tom moc nevěděl. Teď už je to profláklina největší. (Gentlemansky mi bere z natažené ruky nahrávací zařízení a nadále ho v ruce drží sám) Největší prokletí je, když si zadáš do jakéhokoliv vyhledávače Animé a najde ti cokoliv jiného, kromě naší kapely. Ještě tam máme čárečku nad „e“, což je vlastně francouzské slovo, znamenající zase úplně něco jiného. Tehdy se mi to vlastně líbilo jak vizuálně, tak zvukově. Myslím si, že u málokteré kapely je význam názvu obhajitelný i po více letech fungování. Zas takový průser, abychom si jméno měnili, to ale není.

Jste na BandZone, ale oficiální stránky nemáte. Budete si je zřizovat?

My jsme stránky měli, ale pak jsme se na ně během nahrávání poslední desky vykašlali, protože jsme měli pocit, že stejně nejvíc je nám k něčemu Bandzone, dneska samozřejmě i Facebook. Jednu dobu to byl i MySpace. Snažili jsme se malinko komunikovat přes MySpace a Bandzone a ukazovalo se to být praktičtější, než ty vlastní webovky. MySpace už dneska moc nežije, protože ho Facebook převálcoval, což nevadí, věci se mění, ale… jo, myslím si, že oficiální web zase uděláme. Zas se to trošku posunulo a asi by bylo načase. Už jenom kvůli tomu, aby se kolem nás něco dělo. Protože moc nehrajeme, tak ať můžeme hrát aspoň prostřednictvím webovek.

Anglicky se zpívá lépe

Moc nehrajete? Jak často máte koncerty?

V podstatě, když se nám nějaký podaří domluvit vedle našich ostatních závazků. Každý toho už děláme strašně moc a už dávno nejsme ve fázi, kdy bychom zkoušeli třikrát týdně a dělali všechno proto, abychom hráli co nejvíc. I když bychom rádi hráli víc, ale každý z nás hraje ještě v dalších věcech, které ho živí. Teď je doba taková, že těm ostatním věcem se daří tolik, že je problém sladit termíny a není tolik času s Animé vystupovat.

Zmínil jsi, že děláš víc věcí, aby ses uživil. Uživí tě hudbě obecně?

Teď zrovna jo. Vlastně jsem nikdy pořádně jako slušný člověk nepracoval, kromě brigád a podobných věcí. Ještě kromě učení, což bylo zase učení na kytaru, takže kolem té hudby jsem se motal pořád. Teď zrovna to jde. Ono to zase samozřejmě přejde, ta štěstěna je tady v tom dost vrtkavá.

Proč vlastně zpíváš anglicky – chceš prorazit do zahraničí, nebo se ti anglicky zpívá lépe?

Myslím, že anglicky se zpívá líp. Všechna hudba, kterou jsem už od dětství poslouchal, byla většinou anglická. Ona to nebyla volba, že bych si řekl: česky nebo anglicky? Šlo to přirozeně samo a vlastně, i když vymýšlím písničky, texty mi už rovnou naskakují v angličtině. Není to tak, že bych něco psal česky a pak překládal. Angličtinu jsem celkem zvládl, aspoň do takové míry, že se mi v ní vlastně v rámci písňové formy vyjadřuje pohodlněji.

Takže česká písnička nehrozí?

Mně by to nevadilo, ale abych řekl pravdu, tak to neumím. Když jsem se do toho pustil, tak jsem napsal dva řádky a pak jsem to vždycky zahodil, protože mně to přišlo jako strašná hovadina.

A kdyby vám český text někdo napsal?

Tomu bych se nebránil. Mně ta čeština moc nejde z pusy, mám pocit, že za angličtinou se člověk dost schová. V češtině je to takové, jak kdybych tam najednou stál nahý, je to strašně takové… Ale proč ne.

Hudba na okraji

Animé byli nominovaní na Anděla, ale přesto moc mediálně známí nejsou. Jak si to vysvětluješ?

To už je dávno. (Chvilku přemýšlí) Dneska už si to vysvětluji tak, že asi nejsme moc dobří na to, abychom byli mediálně známí. Nejsme tolik cílevědomí a nemáme ostré lokty. Dělat hudbu tak, aby byla dobrá, u nás vždycky stálo nad tím, abychom se o sebe produkčně nebo manažersky dokázali postarat. Ale měli jsme i smůlu na lidi, kteří si říkali manažeři. Vždycky se kolem nás začal motat někdo, kdo začal tvrdit, že něco domluví a něco udělá a vždycky to byli jenom takoví mluvkové. A pro lidi, kteří jsou opravdu schopni člověka někam dostat, prorazit, posunout, jsme zase vždycky měli malý komerční potenciál, protože jsme byli moc „umělci“. Tihle lidi hned rozpoznají, že  naše kapela je pro malé množství lidí nebo pro nějaké okrajové posluchačstvo.

Vyhovuje vám to tak?

Tak vyhovuje… Kdybychom se mohli živit tímhle, tak jsme samozřejmě nejšťastnější, ale už jsem v tom skeptický. Neříkám rezignovaný, ale spíš realista. Spíš nás to nenutí dělat umělecké kompromisy ve smyslu „ne, udělejme tu písničku radši takhle, třeba to někdo pustí v rádiu.“ Člověka to vede k tomu se na tohle úplně vykašlat a dělat si to po svém, protože jinak to stejně nemá smysl, jinak se nikam nedostane.

A hráli vás někdy v rádiu?

Ano, ale ne v takových těch celoplošných. Myslím, že nás občas pustí jen v těch lokálních, na nějakých rockových rádiích – ale stejně tak jako milion dalších kapel našeho druhu.

Co teda považujete za váš největší úspěch?

(Přemýšlí)

Je to právě ta nominace na Anděla?

To si myslím, že ne. O tom vlastně nikdo ani nevěděl, nebo neví. Tak je to vlastně pořád, u těch tzv. žánrových kategorií, jako jsou hard and heavy, nebo řekněme i folk a country nebo ethno nebo nějaké taneční. Všimni si, že o tom se vlastně nikde nenapíše. Co se týče Andělů, nebo jiných cen, tak v televizi v přímém přenosu máš třeba zpěvačku roku, kapelu roku, album roku,…a tady ty žánrovky tam vůbec nejsou. Ty se odehrají ten stejný den někdy odpoledne nebo dopoledne. Pak to teda noviny otisknou, vypíší název a tys samozřejmě nikdy neslyšela o žádné z těch věcí. Takže, ono ti to vlastně nic nepřinese. A největší úspěch? Nevím. (Přemýšlí)

Dalo by se u vás za úspěch považovat to, že naplníte sál fanoušky?

Tak určitě (smích), to každopádně. Spíš…on je třeba úspěch, že na ten koncert přijede někdo z jiného města. Když hrajeme tak málo, tak že někdo váží tu cestu, aby se na nás jel podívat, což mi přijde naprosto absurdní. Nedovedu si představit, kvůli které české kapele bych byl tohohle schopný…

Našla by se nějaká?

Já nevím, nic mě nenapadá, ani ty věci, co znám… Opravdu nevím.

A znáš nějaké české kapely?

Hodně málo. Já jsem z toho strašně vypadl, v poslední době vůbec nevím, co se děje a která bije. Nedostanu se moc na místa, kde by to nějak bujelo, abych viděl něco nového. Pak se dozvím, že existuje kapela, o které jsem nikdy neslyšel, sál mají pro 40 lidí a mně ten koncert přišel úplně geniální. Jsou to takové minoritní a obskurní záležitosti, na které fakt nikdo nechodí, protože jsou, nechci říct přímo náročné, ale ony mě spíš baví ty věci na okraji. Ne proto, abych se intelektuálsky mohl ukájet tím, že je neposlouchá nikdo jiný kromě mě, ale fandím teďka hodně té divné hudbě, spíš než té, co by znal ještě někdo kromě mě (smích).

Vraťme se ke kapele. Jak jste se vůbec dali dohromady? Začali jste v roce 1999, pamatuješ si na začátky?

Pamatuju, pamatuju. Já jsem se tak různě poflakoval po různých kapelách a pak mi z toho začalo vycházet, že jsem schopný psát tímto způsobem a že bych chtěl dělat takovou hudbu. Zjistil jsem, že v kapelách, ve kterých jsem byl, to nepůjde. Tak jsem si posbíral lidi a založil vlastní.

V době zakládání jste byli kamarádi, nebo jsi členy sbíral tak různě?

Byli jsme známí. Nejlepší kamarádi se z nás v podstatě stali v průběhu kapely. Taková kapela je skvělá věc, doporučuji, zažijete spoustu skvělých okamžiků. Přátelství to utužuje. My jsme spolu prožili mládí, teďka už jsme relativně staří a už se nevídáme tak často, ale je to pořád v pohodě.

Jak to vidíš s kapelou do budoucna?

Dokud nezemřeme, tak se tu budeme zmítat dlouho.

A co za rok?

Doufám, že dokončíme věci, které máme rozdělané a podaří se nám vydat další nosič. S koncerty je to na štíru. Počítám, že budeme vystupovat sporadicky ještě tak rok, rok a půl, než se to uklidní.

Plánujete vydat nové album nebo klip?

Určitě. Ale proč? Ono to nikoho nezajímá. Jde spíš o to mít víc času a víc hrát. A deska… už máme rozpracovaných asi pět, šest nových věcí. Spíš je smutné vydávat desky a přitom nekoncertovat, ale i tak to samozřejmě jde. Lepší tohle, než nic. Člověk má pořád potřebu nové věci psát, bez toho moc být nemůžu, takže vlastně ano.

Dal bys přednost tvorbě nové desky, nebo koncertování?

Těžko říct. Asi té desky, protože to je v tuhle chvíli už tak na spadnutí, už bych ty písničky ze sebe potřeboval vyplivat a jít dál a zas myslet na další. Už na zádech cítím ten baťoh, potřeboval bych se toho zbavit a už to nahrát. Ale ty koncerty mi chybí.

Publikum si nevybíráš

Pro jaký největší počet návštěvníků jste na koncertě hráli?

Já ti nevím…300 a možná víc set na nějakým fesťáku.

Jezdíte po festivalech často?

Dost, ale už jsme, myslím,  tak dva roky nikde v létě nebyli. Naposled někdy předloni na Mezi Ploty v Praze. Takže rádi bychom, ale moc tomu tak není.

Když pomineme festivalové publikum – kdo tvoří hlavní jádro vašeho publika na koncertech? Jsou to náctileté dívky, nebo už starší generace?

Nevím. Náctileté dívky už moc ne. Náctileté dívky to byly, když jsme my byli náctiletí. Starší lidi než my to nejsou, vždycky hraješ pro mladší lidi, než seš ty sama. Ale přesně to opravdu nedokážu popsat.

Pamatuješ si nějaký zajímavý zážitek s fanoušky? 

(Přemýšlí) Jo! Pamatuju! Dával jsem to za příklad toho nejlepšího, co se může zažít. Přišel nějaký kluk očividně pod vlivem drog, a strašně nadšeně mi vykládal, jak u čtvrté písničky – už nevím, která to byla, měl… už si bohužel nepamatuju, co přesně řekl. Ale, fór byl v tom, že řekl, že se při tom cítil tak a tak, popsal svůj pocit a byl to přesně ten pocit, se kterým jsem tu píseň psal. Tak jsem si říkal ano, ano, tak tohle má smysl. To byl jeden z těch hodně silných momentů.

Škoda, že byl pod tím vlivem, že?

No, tak mě to nevadilo. (smích) Jinak by to asi neřekl. A jinak by to tak možná ani necítil. (smích)

Chtěl jsi s tím někdy seknout a skončit?

Ano, mockrát. Hlavně, když to nešlo, nebyl na to čas. Pořád se něco měnilo v sestavě – to jsme si říkali, že to nemá cenu. Ale nikdy se to zatím nestalo. Možná se to stane v budoucnu.

To snad ne!

Tak muzika tady zůstane, pořád to bude stažitelné na netu a pořád si budeš moct koupit CD, když to budeš myslet vážně. Je potřeba nebrat to tragicky, život jde dál. Mám taky v hlavě spoustu věcí a spoustu úplně dalších hudeb, o kterých jsem nepřemýšlel, když se Animé zakládali. Člověk se pořád nějak posunuje.

Romantická tendence

Kde bereš inspiraci ke skládání nových písniček?

Ono se to mění. Nejzažitější schéma co mám je, že si hraju na kytaru a něco mě napadne. Zahraji něco, co se mně samotnému zalíbí, vyvolá to ve mně nějaký pocit a ten se snažím následovat a rozvíjet. Pak se mi na to nabalí další kousek nějaké melodie…a ten pocit sám generuje i to, o čem by to mělo být. Texty… nejsou to příběhy, nejsou to žádné apely na někoho, nejsou to pravdy, ale jsou to spíš pocity. Většinou jsou melancholičtější, smutnější, temnější – ale neměly by sloužit k tomu, aby tě uvrtaly do deprese. Měly by sloužit k tomu, že když je ti právě takhle zle a pustíš si nějakou písničku, zjistíš, že v tom nejsi sama.

Vždy čekáš na inspiraci? Takže to není tak, že sedneš a řekneš si – teď musím něco napsat? 

Ale tak to taky funguje. Jak toho času ubývá a člověk už má povinnosti a závazky, už to není jako když přijdeš ze školy, vezmeš si kytaru a dvě hodiny si hraješ. Kolikrát právě zjišťuji, že stačí si na to ten čas najít. Vyčítáš si – jé, já už nemám inspiraci, mě už nic nenapadá. No hochu, jasně, ale kdy jsi vzal naposled kytaru do ruky? Takže není nic lehčího, než vstát v osm ráno místo v deset, sednout si a zkusit něco dělat. Ty nápady v podstatě přichází pořád stejně.

Myslíš si, že když sedneš a donutíš se psát, vzejde z toho lepší písnička, než když tě něco napadne samovolně?

Já mám v současnosti pocit, že je to jedno. Vždycky jsem měl romantickou tendenci věřit, že ty nejlepší věci přijdou samy – že se ti o tom třeba zdá – ale mám pocit, že je to úplně jedno. Spousta lidí by řekla něco jiného, protože každý to bereme jinak, ale v současnosti mám pocit, že na tom vůbec nezáleží.

  Kterou písničku máš nejraději?

Ty co mám nejradši, tak vlastně nemá nikdo moc rád.

(přitočí se další člen kapely) Mně se to líbí.

Z druhé desky mám rád Palmcuts a z poslední desky se mi líbí asi zatím nejvíc Shine. Jsou to zrovna ty, o kterých by ostatní řekli, že jsou ty nejdepresivnější, což vlastně jsou. Jsem totiž depresivní člověk. (řečeno s nadsázkou a ironickým úsměvem)

Byli jste v Dobrém ránu…

Jo, to bylo jen s akustikou, to mě taky hodně baví.

Akusticky v Dobrém ránu

Máš ze showbusinessu nějaký hodně špatný zážitek?

Špatný zážitek ze showbusinessu je v podstatě takový, že když jdeš někam hrát a nikdo tě nezná, tak si s tebou s prominutím všichni vytřou pr… Když jsme jednou předskakovali celkem proslulé zahraniční skupině, přišli jsme, začali jsme se chystat a nebyla ani elektrika, kam bychom se na pódiu zapojili. Nikdo nám s tím nepomohl. Jsou to takový s prominutím ojeby, které se ti stanou, když jsi ten poslední. Vyřešili jsme to tak, že jsme se trošku uskromnili a okouřili to a potom hráli se strašným vztekem, hráli jsme strašně agresorsky a tu frustraci jsme ze sebe nějak vymlátili. Nakonec nám tam tu prodlužovačku samozřejmě dal, protože by to nemohlo pokračovat. Co měli dělat.

A co rodina, podporuje tě? Líbí se jim tvoje hudba?

(nadšeně) Jo, podporovali mě vždycky. Mě i mého bratra, ten zase vždycky kreslil a maloval a dělá to pořád. My máme fajn rodiče, kteří nás nechávali, ať si sami najdeme, co nás baví a pak nás v tom začali podporovat. Jsou tu na koncertě oba, jsou tu jako fanoušci.

Co je pro tebe v životě nejdůležitější, je to hudba?

To jsou strašně těžké otázky. Když se na to snažíš odpovědět zodpovědně, tak zjistíš, že vůbec nevíš. Kdybych věděl, co je pro mě nejdůležitější, tak mám, myslím si,  jen polovinu problémů, které mám. Nevím. Myslím, že pořád ještě tápu, že nevím, co se svým životem. Ale na druhou stranu se utěšuji tím, že ti, kteří jsou o deset let starší a pořád neví, působí na mě jako zajímaví lidé, takže se z toho snažím nic nedělat. Vůbec nevím, co je pro mě nejdůležitější. Asi v tuhle chvíli zdraví lidí, co mám nejradši, což je takový klišé, ale asi jo. Už totiž mám pár zkušeností, když se někomu něco stane nebo někdo těžce onemocní, tak tě to tak nějak naučí se na to dívat pokorně.

Nadstavba zábavy

Několikrát jsi zmínil, že máš víc hudebních aktivit. Jednou z těch, kterou nejde opominout,  je spolupráce s Tomášem Klusem, kterému děláš kytaristu. Poslední dobou jste hodně na očích. Cítíš, že má od té doby Animé víc fanoušků?

Jo, vlastně jo, určitě. Tam je těžká ta sféra náctiletých dívek – máš problém uvěřit tomu, že je opravdu zajímá tvoje hudba a že do tebe nejsou jen zakoukaný a jdou jen na toho Jirku, ale že je fakt zajímá ta hudba. Ale vím, že u některých to tak není a to tě pak skutečně potěší. Ale na druhou stranu, když někdo jde na toho (kroutí očima) kytáristu, a pak se jim to opravdu začne líbit, nebo skrze to se dostane k další hudbě a začne poslouchat další kapely, tak je to vlastně taky dobře. Takže se nad tím člověk nemůže ofrňovat, nemůžeš si vybírat lidi, co na tebe chodí. Můj kamarád, introvert a starý rocker, byl strašně nervozní z toho, že na něj na jeho koncertě chlapci pokřikují. Prý by chtěl, aby tam půlka lidí nebyla, což chápu. Na druhou stranu je to vlastně strašná nafrněnost. Kdyby dělal jinou hudbu, tak jsou tam jiní lidi. Publikum si nevybíráš a musíš být vděčný za to, že vůbec někdo přijde a že někoho zajímáš.

Máš tedy pocit, že jsi díky němu získal i ty pravé fanoušky, kteří na vás chodí kvůli hudbě?

Určitě. Vím, že je spousta lidí, u kterých mám pocit, že nám strašně rozumí a že se jako lidé cítí podobně. A právě proto k nim ta naše hudba nějak promlouvá.

Jak si váš úspěch s Tomášem vysvětluješ?

Myslím, že aby byl člověk úspěšný v české pop music, musí být herec. Vezmi si všechny úspěšné modely kapel a všeho. Chinaski, Nigthwork, Klus… Čechy moc nezajímá hudba jako taková, tedy zvuky a tóny. Mají potřebu nadstavby zábavy, potřebují přesah dál, nějaký cirkus nebo něco. Něco, co jim tyto věcí dávají.

Proč se tím s kapelou neinspirujete?

Já to neumím. A moc mě tyto věci nezajímají. Já moc z těch věcí neposlouchám, mě to nebaví.

Tomáš získal stříbrného Slavíka, bereš to tak, že je zčásti i tvůj?

To víš, že jo, určitě. My jsme spolu od začátku Tomášovy kariéry, takže jo. Ty věci, ty desky by nezněly tak, jak zní a ty koncerty by hlavně nebyly takové, jaké jsou. Takže jo.

Myslíš, že by jeho úspěch šel zčásti ke dnu, kdybys ho opustil?

Myslím si, že ne, že by to pokračovalo dál a že by to pokračovalo jinak. Jeho síla je nejvíc v jeho textech a v jeho vlastní schopnosti improvizace na živých koncertech. Takže kdybych nebyl já, byl by někdo jiný. Nejsem jediný člověk, který má schopnosti na to doprovázet Tomáše Kluse. Byť je to velice specifický způsob spolupráce a asi pro každého to není.

Jak to zvládáš? Měníš často melodie…

Ono se tam toho moc nemění. Tam jde jen o to nevypadnout z tempa a být pořád připraven. Ale jinak je to spíš o tom, že ti lidi jsou spolu sehraní. My jsme spolu často a opravdu spolu hrajeme hodně koncertů, takže se vlastně učíš v praxi reagovat na toho druhého, že už si nemusíš nic vysvětlovat – jako když s někým děláš nějaký sport a jsi s někým v týmu. Taková ta nonverbální komunikace. Už si nemusíte nic říkat.

Byl Tomáš na některém z tvých koncertů?

(nadšeně) Jo, jo, jo, byl. Jemu se to líbilo. On tady ty věci neposlouchá, ale líbilo se mu to. Říkal, že ho baví, jak jsme do toho ponoření, což my asi jsme. Já prý vypadám, že ty lidi moc nevnímám. Nesnáším roztleskávání nebo a teď pojďme všichni nebo všichni se bavte raz dva tři teď, zakřičte něco…  Spíš – když tě to baví, poslouchej, když ne, běž si koupit pivo.

A co vaše cesta do Indie?

Jó, těším se. Jedeme tam na měsíc, skoro na pět týdnů.

Budeš tam brát inspiraci k textům?

Já nevím, k čemu tam budu brát inspiraci, vůbec nevím. (mírně afektovaně) Hlavně mi přijde, to nemyslím teď na tebe, to rozmazávání v každém rozhovoru. Jsou lidi, kteří někam jedou na půl roku nebo na rok a v rozhovorech o tom nemluví, tak nevím, proč zrovna u nás se všichni můžou zbláznit, že jedeme někam na měsíc.

Často se uvádí, že jste se nikdy nepohádali. Co je na tom pravdy?

Je to fakt pravda. Když mám pocit, že si začneme lézt na nervy, tak jeden, nebo druhý začne držet hubu. Oba si strašně vážíme toho, co se teďka děje a nehodláme si to pokazit tím, že se budeme hádat o nějaké blbosti. Protože všechno by to většinou byly blbosti. Nemáme se vlastně o co hádat – o peníze se nehádáme, o ženy se taky nehádáme…není moc o co.

Zmínil jsi ženy – jak si užíváš přízeň fanynek, které si tě díky němu našly?

Jo, to je super. Je to pěkný. No, samozřejmě jenom z dálky.

Byl bys schopný dát se dohromady s fanynkou, nebo vztah s nimi odsuzuješ?

Asi jo, neodsuzuji to. Je trošku problém, že ten člověk pozná nejdřív tvůj obraz, skrz to, co ty děláš a že tě nepotká jako normálního člověka. To beru jako handicap, když ten vztah má na něčem stát. To si myslím, že je docela na obtíž, pokud to má být opravdu vztah a ne, že si budeš ujíždět na tom, že tě nějaká fanynka zbožňuje a že si s ní můžeš dělat, co chceš. Což může být docela příjemný, ale nemyslím, že by to byl regulérní vztah.

Takže, přestože má člověk pohybující se v showbusinessu více možností se s někým seznámit, ve skutečnosti je to těžší?

Já myslím, že ne, že je to všechno relativní. Zase těch lidí víc potkáváš, v tom „showbusinessu“ jsou dny takové barevné, potkáváš tolik různých lidí, že je snazší narazit na někoho, s kým si budeš opravdu rozumět, než když každý den prožíváš stejně – chodíš od pondělí do pátku do práce a o víkendu navštívíš babičku. Je to vždycky něco za něco. Nemyslím, že by to bylo horší.

Dotazy čtenářů

Jirko, máme tu i dotazy od čtenářů. Bohužel se všechny vztahují k Tomášovi Klusovi, nevadí?

No vidíš to. A jsme u toho. To je úplně normální.

Nevadí ti, že jsi docela „přehlížený“, i když jste v podstatě s Klusem duo? (Hana Hájková)

Ne, nevadí. Zas mě nikdo neotravuje na ulici. Tomáš se po ní ani nemůže projít. Když si sedne do kavárny, tak přijede auto, stáhne se okýnko a zablýská foťák. Teď jsme jeli metrem a jenom za cestu ho „otravovali“ tři lidé. Otravovali no… když se s tebou chtějí vyfotit, tak to není otravování, ale musíš se furt usmívat a brát to s vděčností. Nevím, jestli bych na to měl. Kdybych měl špatnej den, víš, byl nasranej, nebo kdyby se mi nechtělo ani žít nebo vstát z postele a teďka mě někdo cizí oslovoval a říkal mi, jak mě má rád, tak nevím, jestli bych se třeba nedostal do bulváru skrze to, že jsem někoho na ulici zmlátil. To, že jsem míň vidět, mě netrápí. Nestojím o to, aby mě na ulici poznávalo víc lidí.

Jak ses dostal k tomu, že hraješ s Tomášem Klusem? (Veronika Blížkovská)

Jsem takový studiový kytarista. Jezdil jsem občas nahrávat desky jiným lidem do jednoho studia ve Zlíně a jednou jsem tam byl povolán na nahrání desky Tomáše Kluse, který tam zrovna vyhrál soutěž CzechTalent Zlín. Tam jsme se potkali, nahráli jsme desku, pak jsme si řekli, že si spolu zkusíme zahrát naživo asi na dvou koncertech a přišlo nám, že je to lepší, než když hraje sám. Ze začátku jsem s ním nehrál pořád, ale pak to přerostlo, pak to stále přerůstalo, přerůstalo, až to zastínilo všechny tady ty věci kolem a teď je to stříbrný slavík. Byl jsem v ten správný čas na správném místě. Jeho hudba se mi líbí, užívám si to. Tohle je to, co píšu já, ale hrál jsem ve spoustě dalších věcí. Ještě paralelně s Tomášem jsem byl s Terezou Černochovou, to zas bylo takový víc funky, potom s B-Side Bandem, což je v podstatě swing. Takže jsem hrál v milion věcech. Ve všem si něco najdeš.

Vzkázal bys něco našim čtenářům?

Hlavně hodně čtěte, čtenáři. Mě strašně odpuzuje, hlavně u mladých dívek, když píšou na blogy, nebo píšou smsky a ani neví, kde udělat čárku a i/y. Strašně mě štve, jak čeština degraduje. To je vlastně taková trošku klusovina, ale fakt je to smutný. Takže, čtenáři, čtěte.

To je vše, moc ti děkuji za rozhovor a přeji spoustu dalších úspěchů.

To já děkuji.

Říká se o něm…

…že není velký exhibicionista

To je podle mě hlavní důvod, proč jeho skupina Animé není známější. Neudělá hudební kompromis jen kvůli tomu, aby se zalíbil rádiím. Nežije skandálním životem a neplní titulky bulvárů. Nestojí o to být poznáván na ulici. Svoje koncerty neprokládá sáhodlouhými proslovy. Přijde na pódium, řekne : „Děkujeme, že jste přišli“ a následuje smršť písní. Na prvním místě u něj stojí kvalita hudby. I když jeho písně nepatří k těm, které bych poslouchala dennodenně, po tomhle osobním setkání ho nemůžu mít nerada. Opravdu milý, pokorný, veselý kluk, u kterého nehrozí pobláznění z úspěchu. Vlastně mě dostal už ve chvíli, kdy mě přivítal s úsměvem na tváři a následně začal mluvit jako s někým sobě rovným, i když jsem o třináct let mladší. Něco v sobě má. Je kamarádský. Bezelstný. A hlavně rozumný.