Každé druhé manželství dnes končí rozvodem. I to může být důvod, proč se mladí lidé do svatby příliš nehrnou a stále častěji žijí se svou drahou polovičkou sice pod jednou střechou, ale bez oddacího listu. Pro některé je svatba pouze přežitek a nemají potřebu svůj vztah legalizovat.
Generace našich prababiček a babiček byly vychovávány v tom, že každá dívka se musí brzy vdát, porodit hodně dětí, starat se o rodinu a manžela. Ještě před třiceti lety, kdy dospívaly naše matky, bylo nepsaným zákonem, že se dívky hned po dokončení studia vdávaly. Které se to nepodařilo, stala se podezřelou. Hlavně v malých obcích byly tyto „nešťastnice“ terčem nejapných poznámek ve smyslu „ona je asi nějaká divná“. Buď měly místní „vědmy“ na mysli sexuální orientaci, nebo onu dívku pasovaly na ženu lehčích mravů, nebo to byla zlatokopka, která přebírá, až přebere. A když se stalo, že některá „ubožačka“ byla svobodnou matkou, stala se rázem černou ovcí vesnice.
Čas pokročil. Změnilo se naprosto všechno a s tím přišel i nový pohled na ženy ve společnosti, manželství a rodinu.
Dnes do manželství nikdo nepospíchá. Mladí lidé studují, získávají praxi, budují kariéru, vydělávají peníze, poznávají svět. A až potom přemýšlí o tom, že si založí rodinu. Na vině je doba, ve které žijeme. Naše generace nedostane nic zadarmo. Nejsou manželské půjčky, podnikové byty, není práce. A taky si každý rozmyslí přivést na svět děti, když nemá jistotu, že je dobře zaopatří.
Společné bydlení
Ať už se kdokoli rozhodne pro manželství a nebo pro nesezdané soužití a touží po dětech, měl by si nejdříve vyzkoušet žít se svým partnerem ve společné domácnosti. Je velký rozdíl trávit spolu čas v kině, v kavárně, v přírodě a nebo žít spolu pod jednou střechou a vidět, jak se ten druhý staví ke každodenním činnostem a povinnostem. Rychleji opadne počáteční zamilovanost. Přijdou problémy, které je potřeba řešit. Zmizí i předstírání a přetvařování. Každý v tomto vztahu ukáže pravou tvář. A pak už záleží jen na nás, jak toto vystřízlivění ustojíme. Soužití dvou lidí je o toleranci, pochopení, komunikaci, důvěře.
Pokud jde o rozhodnutí obou, je to v pořádku. Horší je, když ke shodě nedojde. Nesezdané soužití je ale možná křehčí vztah, protože chybí rozvodová bariéra, která by zabránila nebo usměrnila ukvapená a nerozvážná rozhodnutí. Rozdíl v těchto svazcích je ale v komunikaci s úřady. Pro úředníky je jednodušší, když mají úředně potvrzeno, kdo ke komu patří. Potřebují mít v kolonkách svých formulářů řád a pořádek, což momentálně nemají.
Jistě mezi námi stále žijí tací, pro které je svatba posvátným obřadem. Dva lidi, kteří se milují, chtějí své lásce dát oficiální podobu, ukázat světu, že patří k sobě. Přiznejme si, téměř každá holčička už od dětství snila o bílých šatech, družičkách a prstýnku. Představa je to krásná, ovšem ne každého se takový ceremoniál osobně dotkne. Mnoho žen se nikdy vdát nechce a i tento postoj je třeba respektovat. Koneckonců tím, že si před lidmi a Bohem slíbíme lásku a věrnost ve zdraví i v nemoci, nemáme nic jisté.
Vše záleží na konkrétním páru. Když je láska, cit, pochopení, komunikace, štěstí, jednoduše samá pozitiva, funguje oboje. Jakmile nastanou neshody, které se neřeší, nebo dokonce se odmítají řešit, je konec. A nepomůže ani tisíc úředních potvrzení.
Manželství na zkoušku
V dnešní době se mezi lidmi diskutuje o manželství na dobu určitou. Tato myšlenka k nám přišla z Německa. Na radnici by si snoubenci slíbili lásku a věrnost například na deset let. Po uplynutí této doby by manželství zaniklo, nebo by se při oboustranném souhlasu prodloužilo. Možná je to dobré řešení. Ti, kdo by se vzali, by se třeba víc snažili, aby o svého partnera nepřišli, protože by ho měli tzv. jistého jen na konkrétní období.
Ideální by bylo, kdyby se vdávali, ženili a zakládali rodiny lidé, kteří budou opravdu přesvědčení o tom, že manželství chtějí a že to bude napořád. Ale zatím vše vypadá, že téměř každý přistupuje ke manželskému svazku jako k sázce do loterie. Buď to vyjde, nebo nevyjde. Naše společnost je velice tolerantní k rozvodům. Na jednu stranu je to dobře. V manželství nezůstávají lidé, kteří trpí domácím násilím ať už psychickým nebo fyzickým. Ale na druhou stranu se rozpadají manželství, která by mohla fungovat. Stačilo by, aby manželé přehodnotili svoje priority, naučili se být tolerantní a nezatracovali vztah, jakmile se objeví první vážnější problémy.
Vše má svá pro a proti
Zastánci nesezdaných soužití jako pozitiva tohoto vztahu uvádí jednodušší ukončení partnerství, pokud takový vztah už nikam nevede. Pravda je taková, že rozvod a dělení majetku s sebou přináší pravděpodobně větší komplikace, včetně úmorného papírování. Partneři, kteří spolu žijí jen tak „na hromádce“ mají možná daleko větší pocit volnosti a svobody. Argumentují rovněž tím, že svatba pro jejich vztah není důležitá, že jde jen o papír, který ve vztahu nic neznamená. A podíváme-li se na věc prakticky, dnešní sociální systém nahrává svobodným matkám, které prokáží, že s otcem dítěte nežijí ve společné domácnosti. Hned jim vzniká nárok na větší sociální dávky. A buďme upřímní, i toto je pro některé dostatečně pádný důvod, proč se bez sňatku obejít.
Některé ženy by se možná vdávat chtěly, ale jejich partner je proti. Na druhou stranu jako nesezdaná dvojice nemáte s partnerem/partnerkou právo na informace v případě, že se jednomu z vás něco stane a bude lékařsky ošetřen. O daňových zvýhodněních manželů jistě víme všichni.
Všichni máme možnost volby. Je jen na nás, kterou variantu zvolíme. Vyberte si, jak je vám libo. Jde přece v první řadě o to, abyste byli ve vztahu spokojení. Ať s oddacím listem v kapse, nebo bez něj.
