„Uplývá Guadalquivir
s vůní oranží a oliv.
Granadou dvě řeky běží
z horských sněhů k lánům polí…“
„…Teče dál Guadalquivir
s vousem granátové barvy.
Granadou dvě řeky běží,
jedna v krvi, druhá v pláči…“
Autorem veršů je Federico García Lorca, slavný španělský spisovatel, který by pro Granadu
i dýchal. Paradoxem pak je, že právě zde jej stihla smrt. Byl ubodán frankistickými oddíly na kraji města roku 1936.
Po přečtení těchto veršů ze sbírky Píseň na andaluskou notu jsem propadla vnitřnímu nepokoji. Pro chystanou cestu do jihošpanělské Andalusie mi měla právě Granada být první zastávkou. Těžké verše Lorcy a v průvodcích varování osamělým turistkám, aby se do úzkých uliček nevydávaly bez znalosti slovíčka „socorro“ (pomoc). Nikoho tedy nepřekvapí, že jsem se spíše obávala, než těšila. Strach však odvál všudypřítomný duch Al-Andaluz, kouzlo temperamentních tanečnic a chuť výborných tapas.
Granada je domovem téměř 240 tis. obyvatel převážně menší postavy, snědší pleti a veselého ducha. Nachází se na úpatí pohoří Sierry Nevady v 738 metrech nad mořem. Nejvyšší teplota v průběhu léta bývá maximálně 38°C. Což je andaluským standardem. Samotné město leží na soutoku tří řek, Genil, Darro a Biero, díky čemuž je postaráno o dostatečné zavlažování nedaleké plošiny Vega de Granada. Nyní si pojďme říct něco o místech, která stoprocentně stojí za zhlédnutí.
První zmínka bude po právu patřit Alhambře. Tento komplex paláců, zahrad a opevnění patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Stavba Alhambry byla započata koncem 13. století Muhammadem I. Nejstarší část, Palác Nazaríů (Palacio Nazaríes), je bohatě zdobena štukaturou. Najdeme zde i Lví nádvoří, které je snad na každé pohlednici z Granady. Další částí komplexu je Palác Karla V. Ten zprvu působí jako pěst na oko. Lépe řečeno „renesanční pěst na oko“. Karel V zcela ignoroval maurský styl staveb okolo a nechal si vystavět palác podle svého gusta, tudíž máte chvíli pocit, jako byste se octli v samotném Římě. Tento palác je sídlem Muzea Alhambry, kde jsou zkompletovány všechny exponáty a pozůstatky z dob, kdy Granada byla „pupkem“ kalifátu. Také zde naleznete Muzeum krásného umění. Co se týče Generalife, rozlehlých zahrad v blízkosti paláců, na své si příjdou nejen botanici, ale i lidé květenou nepříliš zaujatí. Zahradní architekti si dali tu práci a vymysleli tak důmyslný systém, že ať už Generalife navštívíte téměř kdykoli, v každém záhonku něco pokvete. Systém kašen, bazénků, vodotrysků a fontán pak donutí kdekoho vytáhnout fotoaparát.
Arabské lázně (Bañuelos Árabes) naleznete v každém větším městě bývalé Al-Andalus. Velice často to bývají zrekonstruované prostory v cihlových domech, či ve sklepeních. K vidění zde v zásadě nic moc není, avšak pro jistou představu dokonale poslouží informační tabule s nárkesy.
Albayzín, městská čtvrť, kde původně žili typičtí chudí gitanos. Dnes už zde natrefíte na rodinné penzionky, umělecké ateliéry a působivé vyhlídky na Alhambru. Tamní obyvatelé se však zdají shonem střední Evropy naprosto nedotčeni. Stařenky kartáčem čistící omítku, anebo osamělí kytaristé brnkající arabské melodie. V Albayzín si každý najde to pravé kouzlo Andalusie.
Další zastávkou zvídavého turisty by měla být i granadská katedrála. Ta byla vystavena na popud Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského jako budoucí místo jejich posledního odpočinku. Se samotnou stavbou se začalo až po jejich smrti, roku 1523. Práce byly dokončeny až v roce 1704. Vnitřní, ale i vnější podoba katedrály je poněkud chaotická. Nejen, že zde nalezneme znaky gotiky, ale i renesance a baroka. Pokladem jsou především obrazy takových velikánů, jako jsou Alfonso Cana (granadský rodák, žák Velazqueze a průkopník moderního malířství v Granadě) a El Greco.
Abych však byla objektivní a nemluvila jen v superlativech, musím zmínit i „temnou“ stránku Granady. Tou je doprava! Mohu-li případným cestovatelům dát radu, nespoléhejte na MHD, spoléhejte především na pěší chůzi! Nejen, že zde nenaleznete jízdní řády a jste odkázáni na tamější obyvatelstvo, musíte také počítat s tím, že než natrefíte na správnou zastávku, uplyne klidně i pár hodin. Žádné rozpisy, žádné názvy stanic, jen odpadkový koš a v lepším případě lavička plná lidí.
Ráda bych zmínila i to, že Španělé jsou na svou kulturu a památky nesmírně hrdí. Neustále je renovují a modernizují. Vždy dostanete dobře zpracované informace. Výjimkou nejsou ani volné vstupy v ranních hodinách, anebo vstup bez placení pro občany zemí EU. Komplikace nastávají pouze tehdy, když řeknete konkrétně českou státní příslušnost. Velice malé procento populace ví, že Česká republika je součástí EU, ba co víc, kde se naše země nachází.
