Pátý film již dobře zaběhnuté dvojky – Scorsese, DiCaprio – není výplodem přebujelých představ scénáristy Terence Wintera. Burzovní makléř Jordan Belfort, který ožebračil stovky lidí, skutečně existuje. Dokonce se mu nedaří špatně. Jenom za knihu, kterou vydal po návratu z vězení, a podle níž je snímek natočen, vydělal skoro dva miliony dolarů.
Oficiální česká premiéra Vlka z Wall Street se uskutečnila v tentýž den, kdy byly odkryty nominace na letošní Ceny Akademie. Scorseseho dílko si jich vysloužilo rovnou pět. Kromě kategorie Nejlepší film může získat Oscara i za režii, adaptovaný scénář, herce v hlavní roli a herce ve vedlejší roli, kterým je Johan Hill. Právě o něm se v nedávné době rozohnila vášnivá mediální debata. Za ztvárnění Belfortova parťáka, Donnieho Azoffa, inkasoval pouhých šedesát tisíc dolarů, které s DiCapriovými deseti miliony nemalebně kontrastují.
Scorseseho konzumní epopej má bezmála tři hodiny, ale od prvního záběru nabírá prudké tempo, které nepoleví až do Belfortovi poslední věty: „Sell me this pen.“ Divák se baví, celý sál se směje. Hlavní hrdina představuje své oblíbené drogy, tři typy prostitutek, drobné sexuální úchylky a esenci sobecké rozkoše. Opulentní swingers party perverzních makléřů lehce evokují nejopěvovanější filmovou událost loňského jara – Luhramannova Velkého Gatsbyho. Troufám si říct, že DiCaprio nesestoupil ani o píď a Vlk z Wall Street se stane topkou zimy.
Úspěch byl filmu predikován už od vypuštění prvního traileru. Zásluhu na tom má více faktorů. Martin Scorsese je i pro masové diváky značkou kvality. Nikdy mu nezapomenou Mafiány ani Casino. Jim se nyní vrátil režisér ve formě, jaké si ho zamilovali. Druhou diváckou skupinou jsou Scorseseho věrní a oddaní fajnšmekři, kteří se před dvěma lety rozplývali nad pohádkou o kráse filmařiny Hugo a jeho velký objev. Vlk z Wall Street nepochybně má co nabídnout oběma.
Pohybuje se v rámci základního postmoderního principu – je nastaven na dvě roviny vnímání. Ta povrchní, filmovou kritikou často označována za amorální, zaručeně pobaví. Ta druhá už tolik ne. Přestože snímek ani v nejmenší nemoralizuje, říká nám: „Tohle není vtip, ale realita.“ Belfort je vlastně metaforou současné americké společnosti, která je polapena v pasti materialistických hodnot.
Samotný námět není v Hollywoodu nikterak originální. Mravní zkáza kapitalismu se na stříbrná plátna dostává vcelku pravidelně. Vlk ale nepluje po konformním proudu, naopak se explicitně odlišuje. Celý film je v Ich-formě, respektive z pohledu Belforta, který je sám sebou přímo nadšen. Režie se staví do pozice neutrálního pozorovatele a nechává na divákovi, jak si to přebere. Rozhodně mu nic nevnucuje.
Jordana Belforta v podstatě ukazuje v nejhorším světle. Sám se zpovídá ze svých hříchů. Vidíme ho jako jasného narkomana a psychotického prostopášníka. Na druhou stranu, stále mu zůstává dostatek charismatu, abychom s ním mohli začít sympatizovat. Hlavní role tedy připadá nepopiratelnému záporákovi, který ale na konci není potrestán, jak bývá zvykem.
Vlk z Wall Street ignoruje tradiční relaci dobra a zla. Postrádá světského spasitele, který by Belforta vyvažoval. Jediný, kdo by na tuto pozici mohl aspirovat, byl agent Patrick Denham (Kyle Chandler). Při enormní policejní razii v kancelářích Stratton Oakmont se chvíli zdálo, že tomu tak opravdu bude. Jenže nebylo. Mylné zdání definitivně uzavřel záběr na Denhama rutinně cestujícího domů metrem, zatímco Belfort hraje tenis v „žaláři pro vyvolené“.
Závěrečná pointa samozřejmě nešokuje. Už jenom proto, že ze skutečného Jordana Belforta se během uvedení filmu na trh stihla stát celosvětová celebrita a s jeho dalším osudem jsme pečlivě obeznámeni. Nicméně posuzujeme jenom jeho vnější obraz. Film se ani nepokouší postavu zkoumat zevnitř, neodhaluje její nitro a absolutně se vyhýbá jakékoli psychologické studii. Přestože se to vyloženě nabízí. Proto jediné vážné poselství, které si z Vlka z Wall Street divák může vzít, je, že svět není spravedlivý a ten, kdo i v bahně umí ladně tančit, si vždycky najde cestu ven.
