Pustit se do remaku švédského filmu natočeného podle světového bestseleru, který sotva vychladl (2009), to chce nutnou dávku odvahy. Postavit do hlavní role usedlého investigativního novináře D. Craiga – herce typu: „odkrouh jsem tě a teď příjde nějaká přísná hláška“, to je také trochu risk. Pak ale skončí upoutávky v kině, celý sál pohltí tma a spustí se intro. Už teď je zřejmé, že se o žádný remake nejedná. D. Fincher to vzal od podlahy a zcela po svém.

To, že je Fincher opravdovou třídou mezi režiséry, víme už dávno (Klub rváčů, Sedm, Podivuhodný příběh B. Buttona). Jeho posedlost každým záběrem je také znát na každé scéně. Atmosféra zasněženého a ponurého Švédska dokonale dokresluje celý děj. Vražedné ticho narušuje pouze prudký vítr za oknem a divák ví, že rodina plná nacistů, úchylů a alkoholiků skrývá něco nechutného. Pořád jakoby čekal, z které skříně vypadnou zohavené mrtvoly. A stále nic.

Zatímco ve švédské verzi je hlavní hrdinka trochu výstřední a celkem těžko se jí dostaneme pod kůži, ve Fincherově díle se objevuje v roli svérázné Lisbeth herečka Rooney Mara, která prošla totální transformací. Ze sympatické dívky, která by mohla vést mateřskou školu, se rázem stává někdo, koho byste se sotva zeptali, kolik je hodin. Nejde ovšem jen o vzhled. Samotné vzezření je jen slabý odvar toho, čeho je tahle „dívenka“ schopna. Přesto je opravdovým požitkem ji sledovat na plátně. Zcela nevypočitatelná a drastická, svým způsobem ale stále lidská.

Pak tu máme Daniela Craiga coby znemožněného novináře Blomkvista snážícího se očistit své jméno. I tady dochází k rapidní proměně. Z ušlápnutého strejdy ze švédského snímku, který sem tam navštíví zapadlou redakci, aby udělil pár přátelských rad, tu rázem máme šviháka, co se ničeho nebojí a žije si na vysoké noze. Redakce jakoby se rovněž proměnila z malé špeluňky na seriozní noviny s milionovým obratem. Ovšem ani v tomto případě Craig nebyl nijak rušivým elementem, který by nezapadal. Ba dokonce vytvořil celkem přijemné duo s tak trochu vyšinutou Lisbeth a člověk by jim to dokonce i uvěřil.

A nějaké PROTI na závěr? Je celkem nejasné proč Lisbeth pomáhá v případu Blomkvistovi s hledáním zmizelé dívky, popřípadě se sériovým vrahem žen. Sama má totiž na tomto případu osobní zájem, který celkem logicky vyplývá z knihy, ale nijak to nevyplyne z filmu. Jakoby neměla co dělat, tak sbalí kufry, sedne na motorku a jede strávit pár týdnů na osamělý ostrov.

Druhé proti tvoří celková délka filmu 165 minut. Ne, že by se film vlekl, ale pokud si koupíte v kině kolu, připravte se na to, že budete muset kousek filmu oželet kvůli návštěvě toalet.

Američtí Muži, kteří nenávidí ženy jsou skvělým počinem, a to i v případě, že jste už shlédli švédskou verzi. Fincher ukázal, jak točit remaky a zůstat přitom originální.