Jmenuji se Jana a je mi 22 let. Narodila jsem se nevidomým rodičům, což je pro mnoho lidí velice těžko pochopitelné. Často slýchám otázky jak mě vychovávali, jak to zvládali, jestli jim někdo pomáhal. Rozhodla jsem se tedy, že se jich na tyhle otázky prostě zeptám.
Než jste mě začali plánovat, znali jste nějaké rodiny, kde jsou rodiče handicapovaní?
Alois: Takových lidí bylo víc. Měli jsme i možnost je navštívit, takže jsme i viděli, jak to funguje.
Ivana: Měli jsme možnost navštívit jednu rodinu v Praze, ve které měli už dvě děti. Tatínek od té rodiny nám tenkrát říkal, že pokud se rozhodneme založit rodinu, bylo by pak určitě dobré stýkat se i s vidícími lidmi, aby dítě nebylo stále jen v „našem okruhu” nevidících.
Z čeho jste měli největší obavy?
Ivana: Já jsem si strach nepřipouštěla. Lidé okolo nám říkali, že bude těžké, až bude miminko malé, až si dítě bude hrát venku, až přijde puberta. Nejvíce jsem se zabývala otázkou porodu s ohledem na mou zrakovou vadu. Vysoký oční tlak totiž může způsobit výron do mozku. Manželka jednoho našeho známého kvůli tomu zemřela při porodu.
Alois: Z vyprávění lidí okolo jsme slyšeli, jaké situace jsou při výchově dítěte těžké, ať už se jedná o koupání či krmení. Nejvíce jsme se báli toho, jak k nám budou přistupovat lidé, se kterými přijdeme do styku. Nakonec se bohužel ukázalo, že tenhle strach jsme měli oprávněně.
Jak to? V čem byl problém?
Ivana: S největším problémem jsem se setkala porodnici. Sama jsem nechápala, proč má každá maminka vedle sebe své dítě, ale postýlka vedle mě je mnoho dní prázdná. Jednou jsem se šla ráno osprchovat s tím, že mi miminko stejně nedonesou. Když jsem přišla na pokoj, paní, která tam se mnou ležela, mi řekla, že mi tě přinesli. Zrovna jsi plakala. Vzala jsem si tě z postýlky a pláč byl pryč. Vzápětí přišla sestřička a vynadala mi, co jsem si to prý dovolila. Šla za doktory si stěžovat.
Alois: Také jsme dostali podmínku. Moje maminka si měla vzít náhradní mateřskou dovolenou a dohlížet na nás. Pokud by se tak nestalo, dali by Tě do kojeneckého ústavu.
Byl naopak někdo, kdo vám tehdy pomohl?
Ivana: My jsme měli velké štěstí na dětskou doktorku, ke které jsme chodili. Na začátku k nám přišla, ukázala mi, jak tě vykoupat a odcházela s tím, že není žádný problém a není důvod, proč bychom se o tebe nemohli postarat. Také nám vycházela vstříc a když jsem měla nějaký problém, tak vymýšlela, jak mi usnadnit třeba dávkování léků.
Alois: Moje maminka byla s námi pár dní, nebylo ale potřeba, aby tu byla celých šest týdnů. Velkou pomocí nám byla také naše sousedka. Když bylo nutné třeba dávkovat léky nebo ti ostříhat nehty, pomohla nám. Sama měla nevidomého manžela, takže věděla, co ta situace obnáší.
Byly potřeba při mé výchově i nějaké speciální pomůcky?
Ivana: Pomůcky jsme nijak moc nepoužívali, viděla jsi dobře. Nebyl důvod, proč mít třeba hry pro nevidomé. Například když jsme tě učili poznávat barvy, využívali jsme k tomu tátův zbytek zraku, s pomocí lentilek nebo barevných kostek. Když jsme chodili ven, říkali jsme ti, že tráva je zelená a sníh je bílý. Myslím si, že jsi nikdy pozadu nebyla. Když jsi šla do první třídy, tak už jsi krásně četla.
A: Používali jsme běžné věci, které jsou kolem nás. Když jsi byla hodně malá a začínala jsi vnímat obrázky, pořídili jsme klasickou gumovou knížku, ve které byla zvířátka. Abychom ti o nich mohli něco povídat, nalepili jsme si na ni popisky Braillovým písmem. Používali jsme samozřejmě i věci, které vydávaly nějaký zvuk. Co nám hodně pomohlo, to byly papučky, které jsi měla a které pískaly. My jsme tak měli možnost slyšet, kde zrovna jsi.
Tak na papučky se nepamatuji. Vím, že jsme měli knížky a bylo jich víc. Ne jen pro mě na hraní, ale samozřejmě také na čtení. Vždy jsem rodičům záviděla, že si zvládnou číst po tmě. A mě alespoň nerušilo světlo, když mi mamka četla pohádky na dobrou noc.
Myslíte, že jste dělali něco jinak oproti vidícím rodičům?
Ivana: Byla jsi celkem živá, v tom dobrém slova smyslu. Museli jsme si tedy upravit prostředí v bytě. Když ses začala pohybovat, nechtěli jsme, abys zůstala jen v postýlce, ale abys měla toho prostoru více. Řešili jsme to tak, že jsme na zem natáhli deku a udělali jsme takovou ohradu třeba z matrací. Tak bylo možné se v tomto prostoru pohybovat a hlídat tě. Jeden z nás byl s tebou a druhý třeba vařil.
Alois: Jednou z věcí, kterou jsme dělali určitě jinak, byl pohyb s kočárkem. Když ses narodila, byl jsem na tom se zrakem dost špatně, téměř jsem neviděl na krok, a mamka nevidí vůbec. Když jsme jezdili ještě s hlubokým kočárkem, tak ona šla zboku kočárku, držela se ho a holí zjišťovala terén před námi. Já jsem kočárek vezl.
Vnímala jsem já nějak váš handicap?
Ivana: Určitě jsi vnímala, že nevidíme. Stačilo, když mi něco spadlo, a ty jsi přiběhla a podala mi to. Nevolala jsem: “Janičko, pojď mi to najít,” přiběhla jsi sama. Když byly v roce 1997 povodně, byly ti dva roky. Voda netekla a musela se ohřívat a přenášet z kuchyně do koupelny. Přenášela jsem vodu a ozvalo se za křeslem “Tady su!” Tak jsem věděla, že je vše v pořádku. Velice brzy jsi vnímala situaci, ve které jsme byli.
A: Určitě jsi už v tom útlém věku pochopila, že nevidíme. Když jsme chodili ven, stávalo se, že jsi nás po dešti upozorňovala na kaluže. Sama jsi tou kaluží prolétla, ale my jsme se jí vyhnuli. Ale taky jsi toho, že nevidíme, dokázala patřičně zneužít. Jednou jsi měla uklízet hračky, ale neuklízela jsi. Když za tebou přišla mamka, myslela sis, že to nepozná. Mamka ti ale řekla: “Jani, já jsem Ti řekla, že máš uklízet.” A ty na to: “Mami, jak víš, že neuklízím?”
Tohle si zrovna nevybavuju, ale vím, že jednou jsem si hrála s počítadlem a měla jsem si ho pak uklidit. Mamka procházela pokojem a stoupla na něj. A já jsem se tenkrát rozkřikla: “Ty jsi mi ho ale CHTĚLA rozšlápnout!” Pravdou ale samozřejmě je, že jsem si za to mohla sama. Kromě toho, že šlápnout na počítadlo nebylo asi nic moc příjemného.
Máte nějakou vtipnou příhodu z mého dětství?
Ivana: Pamatuji si, že jsme tě jednou dali po obědě spát a uvařili jsme si kafe. Přišlo mi, že je v ložnici nějaký podezřelý klid, a tak jsem se šla podívat, jestli spíš. První, co mě praštilo do nosu, byla vůně mastičky. Přišla jsem k postýlce a ozvalo se “he, he”. Ty jsi seděla, svlečené punčocháčky a zmazaná jsi byla od hlavy až k patě. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Vytáhla jsem tě a šoupla do vany. Vlásky jsem ti ale umývala tři čtyři dny a stále jsi je měla mastné.
A: Když ti bylo kolem roku a půl, rozhodli jsme se, že tě vezmeme ven a povozíme na saních. Cesta probíhala dobře až do chvíle, kdy jsme scházeli z chodníku, který měl podobu menšího kopce. Kolem nás šel nějaký pán a jen tak klidně nás upozornil, že jsme ztratili dítě. Při sjíždění se sáně naklonily a ti jsi zůstala ležet ve sněhu. Vůbec ti to nevadilo. A my jsme ztrátu ani nezaregistrovali. Znovu jsme tě naložili a s veselou kráčeli zimním městem. Často si říkáme, jak je náš handicap příčinou různých veselých příhod, které bychom možná jako zdraví ani neprožili.
Mnohokrát jsme se zasmáli, to je pravda. Lidé se často pozastavují nad mým smyslem pro humor a ostatně i nad narážkami vůči mým rodičům. Vtipy o nevidomých jsou na denním pořádku a často tím někoho uvedu do rozpaků. Já jsem na tom ale vyrostla a nikdy jsem to nebrala třeba jako neúctu. Smích léčí a člověk se nemůže brát zase příliš vážně.