Život se na začátku zdá být velmi dlouhý a přitom na konci říkáme, jak rychle utekl. Rady našich rodičů a prarodičů o tom, proč si máme život užívat, nenechat ho proklouznout mezi prsty a dát mu pravý ráz a důvod, neumírají. Kam nás život zavede, to můžeme ovlivnit. V dětství se tedy snažíme o co nejlepší výsledky a rodiči jsme nabádáni k ještě lepším výkonům, než mají ostatní. Snažíme se svůj život řídit co nejlepší cestou tak, abychom v budoucnu zpětně nelitovali. To, co však ovlivnit nemůžeme, je zdraví. Zdraví člověka je věc, se kterou neumíme bojovat. Lidem se již povedlo vymyslet mnoho léků a léčících postupů k mnoha nemocem, ale některé stále zvládnout nedokáží. Tento článek bych rád věnoval člověku, který tolik štěstí neměl.
Před pár lety jsem na internetu zakládal jeden z mých prvních projektů. Tehdy jsem se virtuální cestou seznámil s člověkem, co se zdál být velice chytrý, moudrý a přátelský. Byl skoro stejně starý, jako já a postupem času se z nás stali přátelé. Netrvalo dlouho a já jsem se s ním mohl seznámit osobně. Tehdy jsem přišel na věc, která určitým způsobem ovlivnila můj život a ukázala mi nový přístup k lidem, nový pohled na svět a zábrany žití některých z nás.
Onen člověk se po osobním setkání stal naprosto jiným, než se zdálo na internetu. Byl plachý, uzavřený a ostražitý. Bál se mluvit a měl strach z jakéhokoliv kontaktu, byť jen podání ruky. Tehdy jsem si řekl, že je to blázen. Brzy na to mě v tom málem usvědčily i chvíle, kdy brečel nad naprosto primitivními problémy, strachy se třásl kvůli setkání s jinými lidmi a bál se i pitomé knihy. Vidět podobného člověka, co v diskuzi naopak vyčnívá, jak se chová jako blázen, bylo neuvěřitelné, z části strašidelné, ale z části i velice směšné.
Můj nový kamarád však nebyl blázen, nebyl to hysterický blbec a ani se nebál mě samotného. Trpěl chorobou, která se nazývá antropofobie a projevuje se jako neuvěřitelný strach z lidí, kontaktu s nimi a zároveň i snaha vyhýbání se místům, kde se nachází větší množství lidí. Zároveň však trpěl ještě jednou fobií, strachem z knih, která se nazývá bibliofobie a proto mu dělalo problém setkat se s jakoukoliv knihou. V reálném životě se pohyboval jako stín. Jelikož se ve svém věku lidem vyhnout nedokázal, na ulicích jste ho mohli zahlédnout s kapucí, brýlemi, jdoucího rychlým krokem a většinou ještě s někým jako ochráncem, většinou s jeho sestrou.
Divili byste se, kolik lidí dokáže tomuto člověku ještě více ubližovat. Lide v jeho okolí ho trápí posměšky a různými narážkami. Nemá skoro žádné přátele a buduje určité vztahy maximálně přes internet. Jeho osud ho dohnal i k alkoholismu, ze kterého se naštěstí sám dokázal dostat. Navštěvuje psychologa a připustit k sobě dokáže jen malé množství lidí. Trápí ho vědomí, jaký ho v životě čeká handicap a snaží se nalézt zábavu i tam, kde ji jiní nenajdou. Jiní, co si ani neuvědomují, jaké dnes existují nemoci, fobie a další.
Slyšeli jste například někdy o fobii z pavouků? Ano, strach z pavouků má dnes skutečně hodně dívek, ale i chlapců. U některých z nich se to dá nazvat arachnofobií. Jiní mohou trpět ambulofobií, což se dá popsat jako strach z chůze. Strachem z bolesti, tedy algofobií, strachem z udělání chyby, tedy hamartofobií a mnoha dalšími. Existují stovky fobií, které trápí třeba i vaše přátele a vy o tom ani nevíte. Existují fobie, co ovlivňují životy jiných, staví je mimo společnost a dělají z nich blázny. Ostatní se jim posmívají a takto zlomení lidé si mají svůj život užít a přitom žádný z těch blbců ani zdaleka nedokáže odhadnout, jaký ten člověk skutečně je, jak velký umí být přítel a co pro něj znamená přátelství.
Někdy i ten největší blbec, podivín, co se mu každý směje, a ten, koho nemůžeme vystát, může být ten pravý přítel a pro nás i člověk na pravém místě. Někdy právě on může stát za zrozením nebo záchranou něčeho, co nám život zpříjemní, může za námi stát jako věrný pes a i se za nás poprat. Každý z nás je ve své podstatě blázen, jehož rozhodnutí závisí nejen na něm samém, ale i na okolí. Proč si tedy utahovat z člověka, jehož životní osud není příliš šťastný? Proč ho stavět tam, kde mu místo vůbec nenáleží a proč mu ubírat už tak z mála možností, které má? Vždyť co chybělo tomu, že jsme právě my byli tím podivínem, které mu se teď chechtáme…