Fotografie vystavené ve velké galerii pražského Rudolfina trochu evokují aplikaci Instagram. Kurátor Michal Nanoru shromáždil více než dvě stě momentek vyfocených slavnými fotografy v době, kdy digitální aparáty ještě neexistovaly. Nepředstavuje však jen ty dobré, naopak. Vady, náhodné efekty a kýčovité náměty jsou tím, co ho zajímá nejvíce.
Cappucino ze Starbucksu, nákupní vozík plný piv a chipsů, chodidla zabořená v písku na pláži, vlastní obličej po ránu, vlastní obličej v poledne, vlastní obličej večer. Fotky naprosto všedních věcí, které na sociálních sítích vídáme dnes a denně. Vizuální éra přišla postupně. Započala díky počítačům a digitálním fotoaparátům. Rozvinula se díky chytrým telefonům a vzniku prostoru, kde svůj život můžeme sdílet s ostatními.
Momentková estetika. Podle Michala Nanoru je lepší termín snapshotová estetika. Fotografický žánr, který svůj vrchol zažívá právě dnes, má svou historii. Na výstavě začíná rokem 1911, snímkem legendárního Jacqua Henryho Lartiguea, který tehdy ještě jako amatér zachytil jezdce na automobilových závodech. A končí jen několik let starými fotografiemi Ryana McGinleyho, jenž je v současnosti největším hybatelem americké fotografie.
Přehlídka Only The Good Ones tedy zachycuje více jak stoletou snapshotovou historii. Ale v zásadě jen velmi jednostranně. Nanoru žil posledních pět let v New Yorku. V té době také vznikal základní koncept výstavy. Mezi čtyřiceti tvůrci tak stěží hledáte Evropana, natož pak některého z tuzemských fotografů. Světoznámá jména se střídají jedno za druhým, z drtivé většiny se však jedná o newyorskou scénu.
Only The Good Ones
zdroj: galerierudolfinum.cz
Nedá se to však považovat za úplný handicap. Nanoru proklamoval, že se soustředil především na americký pohled na snapshot. Procházel americké galerie, vybíral, třídil a dával dohromady. Kritérium výběru bylo mimo žánru fotografie a slávy jejího autora také jakási antiestetika, neurvalost, odpudivost a výbojnost. Snapshot je pro něj jako rock’n’roll, jenž taktéž ignoruje veškeré umělecké konvence a jede si po vlastní dráze.
Na výstavě tak vidíme talíř s umaštěným steakem a hranolky Stephena Shora, Billinghamův snímek okna s nevkusnými záclonami, Moriyamovu černobílou fotografii bosé dívky prodírající se odpadky, kočku v krabici od banánů zachycenou Waltrem Pfeiffertem, polibek špinavě oděného páru od Dashe Snowa, snímek skupinových sexuálních orgií od Larryho Clarka nebo stehno dívky s modřinou ve tvaru srdce od Nan Goldinové.
Nanoru se pokusil ukázat každodennost obyčejných lidí, ale místo toho sestavil rozpačitý mix, kde dominují snímky ze života subkultur spolu s nic neříkajícími obrazy divokých večírků, nahých těl a zhmotněné absurdity konzumního světa. Do toho však zakomponoval polaroidové fotografie krajin a městských panoramat, které už dávno nejsou proti konvencím. Naopak. Retro barevné snímky s vadami povýšily na uměleckou úroveň, zpopularizovaly se a staly se spíš komerčním módním produktem.
Only The Good Ones je tak bezpochyby výstavou, která je IN. Zdánlivě dekadentní témata v celkovém kontextu vyznívají spíše líbivě. A koncept, jenž drží pohromadě jen čistě ze své formální stránky, o hlubším významu se ani nemá smysl zmiňovat, byl pravděpodobně skutečně inspirován sociálními sítěmi.
Po odchodu z posledního sálu si nejspíš uvědomíte, že si z výstavy neodnášíte vůbec nic. Žádná osvěta ani kulturní obohacení. Ve chvíli, kdy si říkáte, co tím Nanoru vlastně sledoval, dojde vám ta jedna jediná zásadní myšlenka. Prázdnota a banalita jsou charakteristické rysy vizuálního mediálního věku. Jsme přesyceni fádními a plytkými obrazy, které ani nemají ambice ukázat něco, co rozšiřuje naše obzory. Only The Good Ones je tak vlastně jen prostou výpovědí o stavu současné fotografie.
