Opravdu je v Česku takový rasismus, jak tvrdí média?

I když se na nás denně valí z médií všech druhů zprávy, jací jsme my Češi rasisti, dochází potají někde v zákulisí dění k černému rasismu. O tom už se ale nemluví. Pominu všechny tyhle fakty a zaměřím se na nedávný článek, který jsem četl v internetovém magazínu idnes.cz.

Jednalo se o rozhovor se dvěma útočníky Sparty, Bony Wilfriedem a Léonardem Kweukem. V polovině rozhovoru se redaktor Ondřej Trunečka zeptal těchto dvou útočníků, jak vnímají rasismus v Česku. Oni sami s  úžasem v hlase odpovídali na tuto otázku, protože jasně tvrdili, že se naštěstí s rasismem u nás v České Republice ještě nesetkali. Přitom podle redaktora jsou sparťanští fanoušci rasisti, protože házeli po slávistickém útočníkovi Tijanim Belaidim banány a pokaždé, když se dotknul míče, tak se snažili napodobovat hlas opice.

Ano, tento příklad je samozřejmě špatný, ale musíme rozlišovat co rasismus je, a co není! Nemůžeme hned odsoudit člověka, protože jednou řekl o někom, že je černej. Možná to takovýto člověk myslel tak, že toho dotyčného nemá rád, ale nemusí to být hned kvůli tomu, že má odlišnou barvu pleti. Může záležet také na povaze dotyčného člověka, a pokud jste na někoho naštvaný, pak si neberete servítky, ani kdyby to byl papež.

Jediné, co mě mrzí, je fakt, že člověk dnes nemůže pořádně vyjádřit svůj názor. Všude jsou pozastavené komentáře, ať opodstatněně, protože do komentářů psal nějaký člověk s IQ tykve, nebo neopodstatněně, protože člověk vyjádřil názor, který se nelíbil korektorovi.

Sám jsem poznal příklad toho, že o některých věcech se mluvit nesmí. Pro jedny noviny jsem měl dělat stážistu. Mým úvodním článkem měl být posudek o tom, kolik lidí nepracuje v jednom daném městě. Proto jsem zašel na tamní Pracovní úřad a všechny údaje jsem si opsal tak, jak mi byly předloženy. Do svého článku jsem z údajů napsal, že v daném městě nepracuje 65% Romských obyvatel, 25% Čechů a 10% tzv. přistěhovalců. Článek s těmito údaji jsem odeslal v řádném termínu na redakci novin a dostalo se mi jasné odpovědi: „ Váš článek nemůžeme otisknout, protože obsahuje špatné údaje, se kterými nesouhlasíme. Dospěli jsme k názoru, že pro naše noviny nejste vhodným uchazečem o stáž…“ Jak jsem mohl mít špatné údaje, když jsem si je den předem obstaral na příslušném pracovním úřadě? Dokonce jsem k článku doložil oskenované prohlášení i s datem vystavení, ale nic. Bohužel, některé věci se smí psát a některé ne.

Ať tak, či onak snažte si vždycky udělat názor sami, ale neberte si ho z novin, ze zpráv v televizi, či z rádií. Je to jen ztráta času. Proč? Jak říká ironicky můj kamarád: “Pokud se dívám na televizní zprávy na Jedničce, tak vím, že se stalo nějaké neštěstí. Pokud poté přepnu na Primu, tak se dozvídám to, co se vůbec stalo, kdo se s kým srazil, nebo kde něco bouchlo. Dokonce se dozvím přibližný počet obětí. Když poté přepnu na Novu, tak tam mají snad už i jména obětí a jako první se tváří, že o něčem ví. Sem tam přidají i nějakou tu perličku, která se nezakládá na pravdě, jen aby byli originální.“

Bohužel je to smutný fakt, ale česká média už opravdu nedokáží být objektivní. Lidé možná mají tu snahu, ale vedení jim tuto snahu ihned bojkotuje. Možná se jednou budeme divit, že nemůžeme skoro vůbec nic říci jen proto, abychom nepadli do nemilosti nějakým vyšším vrstvám obyvatel.