Máte strach ze smrti? Z toho, co přijde po ní? Bude se tento stav podobat tomu před narozením, nebo se setkáme někde na obláčku se svými příbuznými a známými? Nebo je to úplně jinak? Bojíte se procesu umírání? Děsí vás představa toho, jak si bez vás povedou na tomto světě vaše děti, přátelé? Trnete hrůzou, že se nedozvíte, jak dopadnou životní příběhy vašich blízkých, zda vaše děti budou vést spokojený život a řídit se vašimi radami? Budíte se uprostřed noci zpocení a vyděšení k smrti a nemůžete zaboha znova usnout, protože někde hluboko uvnitř sebe tušíte, že spánek je malá smrt?
Nejen pro vás, kterým jsou mnohé z těchto otázek blízké. Ale i pro ty ostatní nebojsy je tato knížka nesoucí titul Pohled do slunce. Vlastně bych ji doporučila asi úplně všem. I když jsem notnou chvíli přemýšlela, zda je to tak vhodné čtení i pro sebevrahy a jestli by se po přečtení tohoto dílka s chutí rovnou nezabili.
Autor, psychoterapeut a psychiatr I. D. Yalom, který se jako jeden z mála nevyhýbá existenciálním oblastem a hovorům o smrti se svými pacienty, napsal tuto knížku poutavě, beletristicky, ale samozřejmě s vlastním pohledem na své stárnutí a blížící se smrt. Nalezneme zde nejen mnoho ukázek z jeho klinické praxe, ale také plno zajímavých doporučení a odkazů na další literaturu a film (což mě například inspirovalo k tomu, že chci v nejbližší době rozhodně vidět film Ingmara Bergmana Šepoty a výkřiky). Autor ve své praxi také notně čerpá z filosofů. Smrtí se zabývali již staří Epikurejci, ale zajímavé jsou rovněž postřehy F. Nietzscheho či pro některé možná trochu naivní Sokratův pohled na smrt.
Název knížky Pohled do slunce s podtitulem O překonávání strachu ze smrti je odvozen z citátu Rochefoucalda: „Ani na Slunce, ani na smrt se nepodíváš zpříma.” V dnešní společnosti můžeme opravdu pozorovat situace, v nichž se lidé vyhýbají na smrt nemocným, nemocní umírají osamoceni (ne doma, v kruhu rodiny jako dřív). Když někdo zemře, již se lidé nepozastaví ve svém celodenním kolotoči, vše je zrychlené a na umírání není čas.
Kniha se mimo jiné zabývá i tím, že myšlenka na smrt je v lidech potlačována. Dočítáme se zde, že dříve, když někdo zemřel, jel městem černý kočár tažený koňmi, každý se pozastavil a smrt tak byla blízko každého. Byla součástí života všech lidí a nešla přehlédnout (docela nedávno, jednoho slunečného odpoledne, se procházím rušným centrem Ostravy, v ruce držím Pohled do slunce a vtom kolem projíždí zelený pohřební vůz).
O smrti se nemluví, o smrti se mlčí. Což může vest k úzkostným stavům, lidé sublimují svůj strach ze smrti do zdánlivě nesouvisejících potíží (jak se dočteme v knížce, psychoterapii vyhledávali lidé s rozličnými zdánlivými problémy, ale nakonec se v mnoha případech ukázalo, že za nimi stojí strach ze smrti, existenciální úzkost). Navzdory Rouchefoucaltovu citátu tedy Yalom hledí přímo do Slunce a vyzývá k tomu nejen své pacienty, ale i ostatní veřejnost.
Napsáno již toho bylo dost, nezbývá než doufat, že jsem některé z vás přesvědčila a již utíkáte do knihkupectví (knihovny) s malým papírkem s nápisem I.D.Yalom.
