Všichni toužíme po ocenění, uznání a pochvale. Pokud se nám jí nedostávalo v dětství, možná si teď v dospělosti nedůvěřujeme a trpíme nízkým sebevědomím.
Hned na začátku vám položím otázku – když jste byli malí, chválili vás rodiče? Za hezký obrázek, za známky, za pěkné umístění ve školní olympiádě nebo třeba jen za uklizený pokojíček? A pokud ano, zůstal vašim rodičům takový přístup i v době vašeho dospívání a dospělosti?
Děti jsou jako tabula rasa, všechno, co vidí, co jim řeknete nebo uděláte, do nich vtiskáváte a formujete jejich osobnost. Možná bychom se až divili, jak moc naše slova nebo (ne)činy ovlivňují lidi kolem nás. A děti ještě víc. V rodině dítě vidí vzory, podle kterých si utváří nejen vztah k sobě samému, ale také k okolnímu světu. I to, jaký bude člověk v dospělosti partner, je z velké části určeno tím, co přejal od lidí, kteří jej ovlivňovali a výchovně (či jinak) na něj působili.
Když pochvaly chybí
Někteří lidé neumějí chválit druhé. Možná se od svých nejbližších pochvaly sami nikdy nedočkali. Dost často potom od nich můžeme slýchat věty jako: „Nemám tě za co chválit, nic pořádného jsi nedokázal“ nebo „To je přece automatické, že jsi tohle udělal/zvládl.“ Jsou přesvědčeni, že když se nám něco podaří, nestojí to za řeč. Na druhou stranu každičký neúspěch či selhání od nich budeme mít na talíři při každé příležitosti. A často pak na řadu přichází i porovnávání s druhými. Možná jste jako děti taky slýchávali: „Podívej se na Tomáše, jak to skvěle zvládl, na rozdíl od tebe!“ nebo „Vidíš, Maruška má na vysvědčení samé jedničky, ale to se od tebe nedá čekat.“
Když si člověk takovou kritiku vyslechne, asi mu z ní nebude úplně nejlíp. Do toho si představme, jak na ni asi zareaguje malé dítě. Jestliže bývá častěji vystavováno posměškům, nedůvěře, pochybnostem nebo dokonce výčitkám od těch, kteří by mu správně měli být oporou ze všech největší, pak dost možná získá pocit, že je opravdu neschopné, nic nedokáže a jsou s ním jenom problémy. Řekne si, že maminka měla pravdu – je k ničemu! Sebevědomí takového dítěte klesá strmě dolů. Samo k sobě po takové zkušenosti (pokud se navíc ještě pravidelně opakuje) začne přistupovat jako k neschopné nule. A takový postoj si s sebou nese až do dospělosti.
Změna vzorců
S každou negativní zkušeností, kterou v životě získáme, můžeme pracovat v podstatě dvěma způsoby. Buď té zkušenosti podlehneme, nebo z ní vytěžíme něco pro svůj další život. Vždycky jsem si myslela, že když někomu v dětství něco chybělo, bude se u svých vlastních dětí snažit, aby neměly stejný pocit jako on. Že se zkrátka pokusí jednat jinak než se chovali jeho rodiče. Postupem času jsem si uvědomila, že ne vždycky to člověk zvládne. Někdy zůstane stejný jako byli oni, protože jsou jeho negativní zkušenosti silnější a on s nimi neumí pracovat.
Někdy mám pocit, že naše společnost je až přehnaně zaměřená na výkon. Přitom když něco uděláte dobře, přejde to okolí ve většině případů bez povšimnutí (snad bys nechtěl, aby tě někdo ocenil za to, jak dobře jsi zvládl svou práci!). Zatímco když uděláte chybu, slítnou se na vás někteří jako supi. Vyčtou vám vše, co můžou a váš omyl vám budou vyčítat možná dalších 10 let. Jako byste neměli právo udělat chybu.
Z mých zkušeností ti, co jsou sami se sebou v pohodě, vyzdvihují a chválí druhé, zatímco lidé, kteří jsou nešťastní nebo sami pro sebe nemají valnou hodnotu, pak ostatní ponižují nebo znevažují jejich úspěch, který by jinak mohli ocenit.
Každý z nás touží po pochvale
Neumíme se vzájemně ocenit, Neumíme dávat (ani přijímat) komplimenty. Neumíme spolu mluvit, natož abychom si sdělili svoje pocity. Tohle všechno je obrovská škoda! Každého z nás by přece potěšilo, kdyby nám někdo řekl:“Jsi skvělej!“, „To se ti povedlo!“, „Dobrá práce…“ Nemusíme skládat zrovna velké zkoušky, aby byl důvod někoho za něco pochválit, někdy stačí opravdu maličkost, abyste někomu zlepšili den. A zároveň posílili jeho sebevědomí. Pochvala totiž často motivuje mnohem víc než třeba hmotný dárek! Představte si, jak krásně se budete cítit, když vám někdo složí kompliment nebo pochválí za něco, co se vám podařilo. Jistě vás to potěší, možná vám to zlepší celý den.
Věřím, že k tomu, aby člověk získal to často zmiňované zdravé sebevědomí, je potřeba oboje. Výtky (když jsou oprávněné) potřebujeme k tomu, abychom zůstali nohama na zemi a nemysleli si, že jsme neomylní. Pořád je co se učit a co zlepšovat. Koneckonců i z pokárání si můžeme vzít něco, co nás pro příště nakopne k lepšímu výkonu nebo alespoň k tomu, abychom nedělali dvakrát stejnou chybu. Pochvaly a ocenění naopak potřebujeme, abychom si upevňovali pozitivní vztah k sobě samému a abychom sami věřili, že za něco stojíme a dokážeme v něčem uspět. Jsem přesvědčená o tom, že oceňováni bychom měli být vždy alespoň o malinko více než káráni. Nikdo nedělá všechno jen špatně, pochvalu si zasloužíme – byť třeba za maličkosti. Zvláště pak, když jde o děti.
Psychologie
V psychologii existují jistá sebenaplňující proroctví. Patří mezi ně Pygmalion efekt, tedy přesvědčení, že pozitivní očekávání, hodnocení a chování jiného člověka jej může vést ke zvýšení sebevědomí, ale také posílit jeho silné stránky a požadované chování. Když budeme k někomu přistupovat jako k šikovnému a chytrému člověku, posilujeme právě tyto jeho stránky a on sám je hnán k lepším výkonům a přirozeně motivován k tomu, aby naplnil naše pozitivní očekávání vůči němu. Tento psychologický efekt vychází ze hry Pygmalion, v níž profesor Henry Higgins uzavře se svým přítelem sázku, že z pouliční květinářky Lízy dokáže vykřesat chování dámy z vyšší společnosti. A Líza se onou dámou pak opravdu stala.
Naproti tomu, slýcháme-li věty jako: „Z tebe nikdy nic nebude!“, „Radši už nic nedělej, stejně to bude zase špatně!“, je to negativní očekávání okolí, které povede k tomu, že si dítě opravdu začne připadat jako neschopné a nebude motivováno ani k tomu, aby se o cokoli snažilo. Proč by to dělalo, když „z něj stejně nic nebude“ a nikdo nevěří, že to v životě někam dotáhne. Když dlouhodobě posloucháte, že za nic nestojíte, sníží to vaše sebevědomí na minimum a časem možná sami uvěříte že nemá smysl něco dělat, protože stejně nikdo nepočítá s tím, že budete úspěšní. A pak už třeba ani vy ne. Negativní očekávání označujeme jako Golemův efekt.
Nechť si každý zvolí, který přístup je pro něj přirozenější. Neměli bychom ale zapomínat na to, že jsme to i my, kdo svým postojem ovlivňuje druhé.
