Najděte českého studenta, který si v životě neudělal tahák. Takových snad na světě není. Jaká jsou ale nejkurióznější místa, na která si je jsou schopní ukrýt? Nebo jaké druhy jsou nejpoužívanější? Pojďte s námi nahlédnout do světa, kam čestní mají vstup zakázán.
Bez taháku ani krok
Snad neexistuje národ, ve kterém by byla tradice taháků tolik zaběhnutá, jako u nás. Za hranicemi je mít tahák naprosto nepřípustné a uchylují se k tomu jen lenoši, nebo ti v největší nouzi. Ne tak u nás. Tady to funguje přesně naopak. Kdo nemá tahák, to je šprt, a kdo ho má, ten je naprosto normální.
Dokonce i když se rodič dozví, že dítě mělo někde napsanou pomůcku, není výjimkou, že si sám zavzpomíná na své studentské podvádění. „Jó, to my si je schovávaly do punčoch,“ vypravovala jednou máma s úsměvem na rtech místo mnou očekávaného křiku a půl roku domácího vězení. Česká společnost má holt jiný pohled na věc.
Jak vyzrát na prófu
Často bývá kladena otázka, proč se vlastně studenti uchylují k podvodům. „To se vážně nedá stíhat, ta škola,“ tvrdí někteří. „Z toho taháku se i naučím,“ ospravedlňují svoje chování jiní.
Dokonce se zdá, že profesoři jejich porušování pravidel tolerují – že vidí, ale nezasáhnou. Sami se přeci chlubí, že už na první pohled poznají, kdo věc umí a kdo se chystá hledat odpovědi jinde. A je to pravda, řeč těla nelže – letmé rozhlédnutí se kolem, kradmé natažení ruky, přílišné soustředění a nervozita, chvíle nehýbání se a pak zběsilé psaní. Vážně nenápadné.
Čestný student je přece sebevědomý. Na tváři mu hraje letmý úsměv, dívá se třeba po třídě, ale ne jen ke katedře, nepíše hned po dlouhé chvíli sezení bez hnutí, nebo zírání pod lavici. Když už se něco vyčte z taháku, je nutné chvíli hrát nenápadného, dívat se kamsi jinam, třeba k tabuli, možná na chvíli svraštit čelo… Žák může i pár slov prohodit ke spolužákovi, ale dívá se mu přitom do očí, usmívá se, po větě se zasměje, jako kdyby se bavili o velice legrační příhodě ze včerejšího seriálu. A přitom si můžou vyměňovat informace třeba o Karlu Velikém. Kdo ví, lidská gesta napoví mnohé – a dokáží i lhát, když se s nimi trochu pohraje.
Podvádění je krom možnosti, jak si zlepšit známky, ale považováno za jistou zkoušku přátelství. Dáš mi opsat test? Skvěle, jsi kamarád. Nedáš? Tos mě zklamal, asi nejsme doopravdičtí přátelé, za rohem tě pomluvím. Snad i kvůli této vizi sebe sama středem pomluvy i ti největší Mirci Dušínové kývnou k opsání testu. Stačí jen trochu natočit papír k sousedovi, případně si na okamžik prohodit testy (a samozřejmě i propisky, pokud se předem nedohodne, čím se bude psát) a prostě dokončit za sebe.
Takto se dají i řešit problémy s A B testy. Otázky mi nesednou a mému spolužákovi taky ne? Žádný problém. Stačí si prohodit testy. Otázkou je jen jestli máte takovou důvěru ve svého kamaráda a necháte ho podepsat test vaším jménem, nebo budete doufat, že si profesor i po několika letech nepamatuje, jak sedíte a projde to…
Evergreeny vs. nová generace
Důkazem toho, že český národ je skutečně kreativní a neskutečně vynalézavý, je i tvorba taháků. Papírky zastrčené v penálu jsou sice tradiční, ale co když profesor řekne onu starou známou větu „všechno z lavic“? Co potom? Český student nezoufá. Protože jeho taháky jsou poschovávané tak dobře, že je není snadné objevit.
Klasika přežívající už po nějaký ten pátek jsou taháky ve výstřizích či v punčochách – chlapci mají holt smůlu, zastrčení za etiketu lahve nebo do rukávu a také třeba staré dobré napsání tužkou na lavici, případně do chemické tabulky. Nejsou to ale jen studenti, kdo se učí, jak podvádět. Profesoři se (bohužel?) učí s nimi.
Jaké jsou ale hity poslední sezóny? Ne, není to sukně v tygřím vzorem ani hrnec v podobě klobouku. Ale co takhle tahák zastrčený za hodinkami? Pěkný, úhledně složený malý papírek, a když je chvíle, stačí jednoduše vytáhnout. Přeci vám učitel neřekne „sundat hodinky“. Nevýhodou je však to neustálé vyndavání, zandavání. Proto tu máme druhého favorita – tahák v kapesníku! Ne v balíčku, to už je ohrané. Nalepený do kapesníku, nejlépe látkového, který je úžasně prostorný. Když se nikdo nedívá, stačí poodhrnout, podívat se, zahrnout, třeba se pro kamufláž vysmrkat. Nedovedu si představit, že by to někdo zkoumal za rizikem sáhnutí do čerstvých nudlí.
Důkazem, že mládež jde s dobou, jsou stále častější mobilní taháky, ať už jsou to obrázky, nebo obyčejné dokumenty doc. A když se někdo zeptá, co s tím telefonem, tak stačí mazaně odpovědět, že kvůli času. A je to. Nemusí se řešit místo na papírovém taháku (který je mimochodem také mnohem lepší tvořit ve Wordu hezky do sloupečku velikostí písma 5), ale všechny infomace v jednom. Tadá.
Na závěr jeden pěkný mistrovský kousek. Odkládáte si na lavici mikiny? Proč ne, že? Do té hromady textilu se tahák špatně schová, ale co ho takhle nalepit na vyčuhující cedulku? Bude snad někdo zkoumat, co na ní stojí? Samozřejmě, že ne. Má se prát na šedesát nebo na osmdesát, to asi není vyučujícího starost. K jeho smůle.
A co vy a vaše zkušenosti? Kam jste si schovávali taháky? Měli jste nějaké skvěle promyšlené? Nebo snad ještě máte?
