Raego: Nesundám kalhoty pokaždý, když je příležitost

„Jsou zvány i bláznivé fanynky?“ „Byla by s tebou možná i fotka?“ Reagovaly desítky mladých dívek na zprávu, že Raego nabízí rozhovor na osobním setkání. Šanci dal dokonce i majitelům blogů. Moderátor z Óčka a Evropy 2, jehož doménou je internet, se nám věnoval celý večer. Proslavilo ho video Jedu Facebook, které původně vypustil pro zábavu, a hit Ty a Já, který má téměř tři miliony zhlédnutí.

Můžeme začít? (Jakmile se usadíme, Raego se podívá do mých otevřených poznámek)

Ty seš takhle připravená jo? Hustý.

To jsou jen poznámky, kdyby náhodou vázla řeč.

(smích) Kdyby náhodou vázla řeč? To spíš vypadá, že mám odpovídat ano – ne. (smích)

Pálí to? (Raego se chce napít čaje, ale při prvním doušku ucukne)

Ono to moc nepálí, spíš je to horký. Nebo takhle, pálí to, ale není to jako chilli. I když chilli čaj by byl sexy.

Pojďme se bavit o něčem podstatném. Máš zajímavé jméno – Raego KšandyKid. V jednom rozhovoru jsi říkal, že Raego znamená bouře, ale překladač mi ukázal, že je to druh psí rasy. Jak to tedy je?

Teď to vypadá, jako bych byl hrozně hloupý člověk a nedokázal se orientovat v Google slovnících. Nicméně ta kuriozita se vrací zpátky do doby, kdy jsem si hledal rapový jméno a vybíral jsem si mezi tím, jestli se budu jmenovat MC KnightRider, nebo takový ty hrozně drsný jména, který si každý začínající raper chce dát. Stalo se to tak, že jsem jednou chytil slovník – teď si  nepamatuju, jestli to byl japonsko-český, nebo anglicko-český – ale byl to cizojazyčný slovník, a bylo tam popsaný tohle slovo. Nebylo úplně přesně takhle napsaný, ale bylo tam. Když jsem ho otevřel poprvý, říkal jsem si, že je hustý, že bych se třeba takto mohl jmenovat. A protože to v podstatě vystihuje můj charakter, kamkoliv jdu, tak…bouře a nebo zamíchám těma věcma, který jsou tam. Uvažoval jsem o tom a podruhý, když jsem se tam chtěl podívat, už tam to slovo nebylo. A nebylo to tím, že jsem otevřel jiný slovník (smích) .

Třeba to bylo znamení.

Já si myslím, že to bylo boží seslání. Nevím, jestli se tomu dá říkat boží seslání, jestli jsem až tak věřící, že bych se snažil prorokovat vlastní jméno. Ale takováhle historka vzniku mýho jména.

Je i KšandyKid obestřen kuriozitou vzniku?

To je složitější. KšandyKid v podstatě vzniklo tak, že jsem začal nosit kšandy dlouho předtím, než jsem se jmenoval KšandyKid. Bylo to, když jsem začal učit na základce. Hlavně jsem chtěl vyjádřit, že nesundám kalhoty pokaždý, když je příležitost. To mělo vyjadřovat to nošení kšand. Pak zkomolením slova „Šanghaj Kid“ spojený s tím kšandy v podstatě vznikla přesmyčka, kterou jsem začal používat.

MODERÁTOR NENÍ HEREC

Jsi zpěvák a moderátor, kterého diváci a posluchači můžou znát z Evropy 2 a Óčka. Dá se ještě vůbec mluvit o tom, že jsi začínající, nebo už se považuješ za profesionála a cítíš se v tom, co děláš, naprosto jistý?

To je taková otázka, kde si mám vyhnat ego.

Máš šanci.

Já se snažím odpovědět tak, aby to nevypadalo, že si to ego honím, ale zároveň to vypadalo pravdivě. Určitě nejsem začínající. Začínal jsem moderovat dejme tomu před 2, 3, 4 rokama. Repuju 8 let, tam je ta doba úplně jiná. U moderování je to tak, že člověk se neustále vyvíjí. Myslím si, že moderátor je člověk, který je naprosto srovnaný sám se sebou a nebo je na cestě být srovnaný sám se sebou, protože moderátor není herec a musí být přirozený při svým sdělení.  Vrátil bych se k otázce a celkově odpověděl –  myslím, že už jsem pokročil dál a jsem trošku zkušenější.

Takže se dá říct, že už jsi srovnaný sám se sebou?

Je to takový proces srovnávání, k tomu patří neverbální komunikace. Je to hrozně vtipný, protože  já když jsem začal…

(V tuto chvíli si uvědomí, že odpovídá dlouze) Nemám odpovědi moc dlouhý?

V pořádku, to nezajímavé zkrátíme a smažeme.

Jo (smích). Teď jsem zvyklý hodně mluvit – výborná charakteristika všech moderátorů. Každopádně, já když jsem se poprvý učil moderovat, zašel jsem na DAMU za jednou paní, která dabuje dětský filmy a ona mě hrozně nutila do neverbálních věcí. Hrozně řešit to, jak člověk stojí. Hrozně řešit to, jakým tónem člověk mluví. Jak dýchá. V průběhu času člověk pochopí, že spousta z neverbální komunikace se projevuje navenek v hlase. Kor v rádiu, kde hlas je 90% projevu, pak je 10%  hudba, podkres a možná 1 malinký procento je obsah zprávy. Ale všechno je jinak na tom člověku. A člověk by si myslel, že to je jenom o tom, že tam přijde, bude hrozně hustý a hrozně moc vtipný. Ale fakt dobrý moderátor je strašně moc uvolněný člověk, který se nebojí udělat chybu a nebojí se ztratit svoji tvář, protože ví, že svoji tvář má a vždycky ji najde. A to je ten rozdíl mezi moderátorem a člověkem, který se snaží být moderátor.

Někteří tě přirovnávají napůl k Leošovi Marešovi a napůl k Rytmusovi. Jak se na to díváš, lichotí ti to?

Mě teď úplně zamrazilo. Jestli to někdo slyšel, tak doufám, že mi nedá facku. Určitě mi to lichotí. Je to hrozně sympatický z hlediska toho, že Rytmus je vidět. Je vidět, že tu práci dělá dobře, protože když to budeme brát podle čísel, ne podle uměleckýho vyjádření, čísla mu pořád jdou nahoru. A když se podíváme na druhou stranu, Leoš je člověk, který je z hlediska zábavnýho moderování nedostižitelný, zatím. Nechci říct, že za ním mířím, ale je to fakt špička. Je to člověk, který je neuvěřitelně chytrý, má neuvěřitelný přehled. Ač si spousta lidí myslí, že má stupidní humor, tak ze soukromí vím, že má strašně inteligentní humor. Ale vzhledem k tomu, že si uvědomuje, že vysílá pro puberťáky, pouští jenom ten zlomek vtipů, který jsou právě pro puberťáky. Ale jinak je to strašně inteligentní a docela sympatický člověk.

RIVALITA A ZÁŠŤ

Znáš mediálně známé tváře. Jakou jsi o nich měl představu, když jsi je neznal a jak moc se shoduje s tím, jak je vidíš teď, když jsi je poznal a pohybuješ se mezi nimi?

Asi po půl roce na Óčku jsem byl strašně zklamaný, protože to chodí úplně jinak. Člověk má – teď to říkám strašně smutným hlasem, v podstatě to vypadá jako strašně zdrcená story – člověk má iluze o tom, že by to tady mohlo chodit spravedlivě, že záleží na kvalitě a na výsledcích, ale ne vždy to tak je. Jsem člověk, který má velmi prořízlou pusu a hodně otevřeně říká, co si myslí, a z většiny na to doplácí. Myslím si, že i kolikrát jsem se lehce narazil, protože jsem pochopil, že média jsou ostřejší v tom, že všechny osobnosti tam jsou třikrát vyhrocenější, než v normální práci. Jinak celkově showbusiness myslím, že není věc, která by člověku něco dala.

Mluvil jsi o tom, že už jsi v showbusiness narazil a že jsou v něm vztahy vyhrocenější. Můžeš popsat konkrétní situaci, která tě nejvíc zarazila?

Já si furt nemyslím, že by to byl showbusiness. Myslím, že showbusiness je, když Angelina Jolie jede do Afriky nakoupit nový dítě, aby naplnila stránky různých plátků. Ukázat a vydělat, z toho pochází to slovo. Můžu říct, že každý tam hrabe na sebe. Pokavaď tam chceš mít kamaráda, nesmí to být člověk, který ti konkuruje. Musí to být člověk, který zná a ví, co chce, protože snadno si budete navzájem závidět. Je tam rivalita. Je to tam takový, že každý si hlídá svůj rybníček a dost lidí čeká na příležitost. Ve chvíli, kdy přijdeš a z něčeho uděláš nějakou příležitost a jdeš jinou cestou a odráží se ti to v různých výsledcích, tak lidi, který čekali dýl, ale šli standartní cestou, jsou trošku rozhořčení, protože čekali dlouho. Dělali poctivý věci, třeba nechtějí být zlí, není jejich úmysl cítit tuhle hořkost a zášť, ale je tady přirozeně, protože čekali dlouho na to, aby to dokázali, aby to přišlo a pak přijdeš ty… Takže z tohoto hlediska je to pochopitelný.

Máš svůj názor a dokážeš si ho obhájit. Máš vůbec vzory, ke kterým se snažíš přiblížit a inspirují tě, nebo nemáš a všechno si děláš podle sebe?

Určitě. Z životních hodnot třeba můj táta, je můj velký vzor. Dost dlouho jsem s mým tátou měl zvláštní vztah a dost dlouho jsme se míjeli v komunikaci. Posledních pár let se můj táta chová jako opravdicky dobrý chlap vůči svý ženě. Moje máma trpí třetí nejhorší formou epilepsie, která je strašně destruktivní pro lidský tělo, má denní záchvaty a z mýho táty to dělá vězně manželství, protože jí musí být nablízku, aby se nic nestalo, a neustále ji podporuje. Vzhledem k tomu, že si myslím, že by pro něj bylo strašně jednoduchý z toho manželství odejít a vyhnout se tomu, přesto zůstal a bere to jako jeho poslání. A nějak mega si nestěžuje. Z hlediska vytrvalosti a z hlediska lidských hodnot je určitě tohle jeden z mých velký vzorů.

GAMA SAMEC

Pro mnohé jsi možná vzorem i ty sám.  Z outsidera, který měl v 15 letech 115 kilo se stal někdo, koho jméno je známé a někdo, kdo dělá to, co bylo jeho snem. Jaké to ale bylo tenkrát?

Strašný. Asi ani nemůžu říct, že to bylo dobrý, protože  když je člověk víc obéznější, ani se nerozděluje na tu kategorii muž nebo žena. Rozděluješ se na tu třetí kategorii a to jsou ti ostatní. A vzhledem k tomu, že celkově ta atmosféra – ať už to byla rodinná, školní, kamarádská, byla velice pochmurná, bylo to jedno z mých nejdepresivnějších období života.

 Setkal ses se šikanou?

Od třetí třídy po druhák na střední.

Zanechalo to na tobě následky v podobě menšího sebevědomí nebo odstupu k lidem?

To určitě ne. Spíš se to samo vykrystalizovalo. Když jsi mezi přirozeným dětským kolektivem a lišíš se, je přirozený, že tě děti začnou brát jako z prvního pohledu negativně. Vzpomínám si na svůj první zážitek s masivnější šikanou, kdy slečna, které jsem předtím, než do mě byla zamilovaná, rozbil hodinky, který byly od Vietnamců. Ona mě za to veřejně ve třetí třídě hrozně zlynčovala, hrozně mně to vyčítala, mlátila do mě, kopala do mě. Mně to bylo tenkrát hodně líto, já jsem to nechápal. Přišlo mi zvláštní, co se to děje. Pak, jak se to stupňovalo a přicházelo to víc a víc, člověk už to začne brát jako určitou součást života a začneš v tom žít. Pak jsem přestoupil na střední…

Zlepšilo se to tam?

Tam se to ještě zhoršilo. Když člověk dospívá a setkává se s tím, že nemáš zájem holek, nikdo tě nikam nezve a jsi v podstatě denně osamocený člověk, máš i jiný myšlení. Vidíš všechny narozeninový oslavy, v osmý třídě všichni zkouší první alkohol, první cíga, první trávu a ty seš doma a hraješ videohry.

Na prvním místě v rodině stály maminčiny zdravotní problémy, nebo ty tvoje?

Bylo to tak, že jsem měl ještě staršího bratra, který je zaměstnával víc. Někdy byl velice problematický. Nepotřebuju si ale dokazovat, jak těžké jsem to musel mít, abych došel někam dál. Rodiče to nevnímali, měli dost svých starostí. Řešili bratra, řešili práci a řešili svůj vztah. V té době oba byli svým způsobem zdravotně schopní. Popravdě jsem o tom s nima nemohl moc mluvit. Když jsem se snažil, nikdy to nevyplynulo na povrch. Když člověk tohle vnitřně zažívá, není to věc,  kterou chceš rychle sdělit. Není to věc, u které máš to nutkání. Vnitřně máš, protože je to v tobě, chtěla bys to všem říct, ale nejde to, protože víš, že je to část něčeho, za co se stydíš a přiznáváš tím, že jsi slabý zjednat si sám pořádek.

Co to s tebou udělalo, když jsi byl v takové situaci?

Kompletní situaci toho rozpoložení člověka v 16 letech, kdy vypadáš, jako kdyby jsi vyšla z filmu Harryho Pottera, máš tělesnou postavu konzumenta McDonald’s a k tomu máš sociální postavení IT technika. Veškerá vnitřní situace v kombinaci s tím, že člověk mládne nebo stárne, se odráží na pleti. Takže se mně to hodně projevilo na pleti, protože ještě k tomu všemu trpím zvláštní nemocí kůže, že jakákoliv jizva, kterou vidíš, mi zůstává.

Na druhou stranu – vypadá to mužně…

Jo, vypadá, ale já jsem vyrůstal v době metrosexuálů, kdy tady všichni byli vyžehlení. Dneska je chlap, který nemá vousy, je upravený a nevypadá jako dřevorubec, moderní, ale v té době to byl fakt velký kontrast. Ještě k tomu to onemocnění, který je na kůži, má strašně malý procento lidí a jsou to lidi třeba v Africe, lidi na Hawaji, neznámý typy lidí. Můj táta to nemá, je to mutace genů a stává se to jednou za čas jednomu člověku. Při jakýmkoliv zranění se ti stane to, že ta rána se zahltí víc těma hojivýma látkama a vytvoří ti na tom ještě dvojnásobnou jizvu. To znamená, že z jizvy, která byla takováhle (ukazuje malou jizvu), se ti stane dvojnásobná a vypadá to jako očkování TBC. Dělá to podobný tvar, protože to funguje na stejným systému. Já jsem to měl všude po tváři.

Nadváhu jsi měl kvůli přejídání, nebo v tom sehrála roli nemoc?

Bylo to kvůli tomu, že jídlo bylo můj ventil. Doma ho paradoxně bylo hodně. Člověk svým způsobem hledá únik. Když je ti tolik, kolik ti je, nedokážeš si tak moc odůvodnit to, co děláš, abys dokázal pochopit veškerý dění, co se ti odehrává v hlavě. Nejjednodušší je otevřít ledničku a dát si dobrou čokoládu.

Jak jsi to v této době měl s holkami? Zájem asi nebyl moc veliký…

Z mé strany jo, z jejich strany moc ne. Byly nějaký, ale to bylo takový … Asi jsem na tom byl hodně špatně, protože to byly spíš polomuži. Pamatuju si na dobu, kdy jsem si říkal, že budu rád, když budu mít někdy holku. Dost se od té doby změnilo.

VEGETARIÁNSKÁ AKTIVISTKA

O to víc si užíváš nynější přízeň fanynek?

Já si toho spíš užívám z té pozice, že vidím pozornost na svý práci, ne z pozice toho člověka, který by mohl sundávat kalhoty a dokazovat si to, co předtím nemohl – to je známý mužský komplex – muži si zpětně dokazují to, co předtím nemohli. Ať už vnitřně člověk chce nebo nechce, tak když vnitřně něco tvoříš, chceš to někomu ukázat. Když namaluješ obrázek, chceš, aby to někdo viděl.

Kdy nastal ten zlom a kde jsi vzal sílu vše změnit?

Total Gym. Né, kecám (smích). To měla být reklamní vsuvka. Zlom nastal, když jsem odjel do Ameriky a zamiloval jsem se do vegetariánské aktivistky, která kompletně změnila můj pohled na svět a ženy. Ten zlom byl, když jsem odjel do Ameriky na studijní pobyt, který jsem vyhrál. Celkově to byl únik, protože ta situace na střední byla fakt na p**u. To jsem se v podstatě dostával z toho…Nevím, jestli znáš společenství, kdy je strašně moc kluků a čtyři holky v jedný třídě a tady ti kluci svým způsobem mezi sebou soupeří. Jsou alfa samci a pak jsou ti gama samci, to jsem byl já. Nebo gama – spíš XY samci. A ti jsou tím terčem. Myslím si, že tu dobu jsem byl hodně velkým terčem a vzhledem k tomu, že jsem každý den před chozením na střední zvracel, protože jsem tam nechtěl. To bylo strašný.

Když ses z Ameriky vrátil, v hubnutí jsi pokračoval?

Ne, to jsem si nechal jen na tu Ameriku. Dělám si legraci. Nepřijel jsem hubený. Přijel jsem asi o kilo hubenější. Ale přijel jsem vystajlovaný, jinak upravený, v jiným oblečení…

Spolužáci si změny určitě museli všimnout. Nezačali v tobě vidět konkurenci a pokřikovat na tebe ještě víc?

Jakože – ty jsi tak dobře oblečený, zůstaň tam, kde jsi byl. Myslím si, že ve 115kilovým týpkovi, který si geluje vlasy nikdo necítí konkurenci (smích). Maximálně místní zmrzlinář.

Kdy se ta změna začala prohlubovat?

Ta změna se začala prohlubovat, když jsem půl roku potom snil o tom, že se za ní vrátím a budeme spolu žít krásný a spokojený život. To byla moje první krásná platonická láska, která proběhla, protože jsem měl ten opožděný vývoj.

Vzhledem k tomu, jak o své minulosti mluvíš, se zdá, že s ní jsi smířený. Je to tak, nebo bys to všechno nejradši smazal?

Já jsem hrozně rád, že jsem to zažil. Paradoxně je to věc, za kterou bych se nikdy neměl stydět. Díky tomu, že jsem to zažil, se mi nestalo to, že jsem neprolít mladý a nezažil jsem si tu pozornost holek jako úplně mladý, tak… Tenkrát bych měl tu potřebu to zkoušet, ale teď člověk dospěl do věku, kdy už nepotřebuje. Teď už si nemusí něco dokazovat.

Takže se dá říct, že ti to něco dalo?

Já si myslím, že to neuvěřitelně vyšpičkovalo můj charakter. Člověk ví, jaký je to být na jedný straně pólu a dostane se na tu druhou a dokáže ohodnotit to spektrum.

Heslo „Věř, běž, dokážeš“ je z této doby? 

Vymyslel jsem to teď. Hledal jsem něco, jak shrnout myšlenku toho, že nejdůležitější je první krok.

Co bys poradil lidem, kteří jsou ve stejné situaci?

Přestat se litovat. Přestat hledat úniky z problémů, protože neexistuje zkratka k úspěchu.

Co ti v té době pomáhalo?

Asi ta vize budoucnosti. To je jedna z nejkrásnějších věcí, který si člověk může udělat. Vysnít si sám svůj obrázek, zavřít na chvíli oči a říct si: „Takhle to bude vypadat,“ v hlavě si to udělat a pak se za dva tři roky jenom pozastavit a říct si: „Mám to.“

Už tenkrát ses viděl jako moderátor a zpěvák?

Moderátorem jsem se stal ve chvíli, kdy jsem si chtěl udělat koncert. Vždycky, když jsem chtěl mít koncert, každý mě dal na dvě tři hodiny ráno –  byl drum’n’bass, tekno a pak jsem byl já a moje tracky. Tenkrát to bylo Ve svých snech a Bez Tebe, romantický tracky. A teď si představ ten kontrast drum’n’bassu a tohohle.

Pro návštěvníky to asi muselo být zvláštní.

Na diskotéce vždycky bylo tak 5 lidí. Já jsem byl vždycky spíš ten, co je z klubu vyhání. Nepřišlo mi to fér, tak jsem si udělal vlastní akci. Neměl jsem tam speakera, tak jsem si to odspeakoval sám. První akce byla strašná, to jsem byl megatrapný. Druhá akce byla lepší.

Každý nějak začíná.

Ale já si to zase přiznám, že jsem byl hodně špatný. Bylo to fakt špatný. Když to vezmu v kontrastu co je teď a co bylo předtím, tak předtím to bylo hodně špatný. Ta slovní zásoba a prostě celkově obraty fakt byly špatný.

NEJČISTŠÍ BYTOSTI

Jak snášíš kritiku? Určitě se s ní při své práci setkáváš.

Ona je kritika a kritika. První kritika je taková, kdy člověk přijde a řekne ti konstruktivní kritiku, aby ti pomohl se posunout dál. Pak je kritika, kdy někdo, kdo ve svém životě zažil negativní pocit má potřebu to ventilovat. Ty, jako člověk, který mu je nejvíc vzdálený a je nejjednodušeji napadnutelný, se stáváš terčem jeho ventilace. A slova kritiky se schovávají za tou ventilací. To je, když někdo napíše: „Jsi strašný dement. “ Ta normální kritika je v pohodě, ta je OK. Když ti někdo řekne , že píšeš texty pro šestnáctky, řeknu „Asi jo, díky za názor.“

Bereš to tak, že píšeš texty pro šestnáctky?

Já píšu texty od srdce, jestliže se to líbí šestnáctkám, nic s tím nemůžu udělat. Na druhou stranu to je věk, kdy má člověk nejčistší vidění světa bez zmanipulovatelných extrémů a pohledů se záběrem na finanční budoucnost, se záběrem na materiální stránku. Pro mě je to komunikace s nejčistšími bytostmi této planety.

Když to srovnáš s tou kritikou, která ti nic nedává, ve které ostatní jen ventilují své názory…

Těch je mi líto, protože nenaplňují ambice, to je svinstvo. Nenaplněný ambice vedou ke komplexům. Komplexy se kompenzujou na úkor ostatních, nikdy si je nekompenzuješ na úkor sama sebe. Těchhle lidí je mi strašně líto. Je to nevyrovnanost sama se sebou a roznáší se zbytečný hate, který by nemusel být. Kolikrát člověku nic neuděláš, ale odneseš si od něj neosobní věc, která se tváří strašně osobně, jako když jedeš v metru a týpek do tebe kopne, protože má špatný den, jelikož mu manželka ráno špatně namazala chleba.

Na svých stránkách uvádíš, že miluješ filmy, hlavně dramata, ve kterých jsou lidské osudy. Chtěl bys, aby se natočil film podle svého života?

Chtěl, ale teď ne, protože by to bylo moc brzo.

Chceš počkat na další vývoj?

Myslím, že určitě jo. Hlavně bych nechtěl nadhodnotit sám sebe, protože člověk v hlavě vidí přímý vzestup, což je strašně dobře, na druhou stranu, musí si pořád udržet základní stavební kameny, se kterýma do věci šel. Málo lidem se to povede.

Chtěl bys v tom filmu hrát, dokázal by ses na to dívat? Někteří se na sebe neradi dívají dokonce i v klipech, máš to tak také?

Dívám, já jsem narcis. Když se sobě nelíbíš určitou etapu a pak se sobě začneš líbit, povážíš se na tom – teď jsem najednou hezký. I když to je změna, nejseš zvyklá. Představ si, že vyrůstáš jako princezna, všichni ti dokola říkají, že jsi hezká, řekne to 300. sluha a řekneš „Děkuji.“ Pak si vezmi, že vyrůstáš vyloženě jako ropucha. Najednou tě někdo pochválí a ty udiveně řekneš: „děkuji“. Pak už jenom sama chodíš k tomu zrcadlu a říkáš si, že to jde.

Děláš to?

Už ne.

Jsi v současné době se svým životem spokojený, nebo je tady něco, co bys změnil?

Asi bych chtěl bydlet v hotelu, který by měl odtišené dveře. Pak by to bylo skvělý. Vadí mi, když jsou neodtišené.

Slyšíš něco, co nechceš, nebo je slyšet něco, co by být slyšet nemělo?

To si vyložte po svém, dámy.

BEZ ROZDÍLU

Na Facebooku jsi uveřejnil 3 způsoby, jak ochcat Valentýna. Ochcal jsi ho letos?

Asi jo, protože si myslím, že to není svátek, který by se měl slavit. Já si myslím, že Valentýn je marketingový svátek.

A měl bys momentálně s kým slavit?

Lidi se mají mít rádi a není definováno, jestli je Valentýn svátek jenom zamilovaných, nebo jestli se má láska hodnotit i jako přátelská. Takže se můžeme mít rádi všichni.

Bez rozdílu pohlaví?

Bez rozdílu pohlaví, bez rozdílu náboženství, bez rozdílu velikosti penisu a nagelovanosti patky.

Jakou ženu bys chtěl?

Krásnou, vysoce morálně založenou ženu. Chtěl bych ambiciózní ženu. Nechtěl bych ženu, která obětuje svůj čas a ambice a utopí je, protože tak vznikají neuskutečněný ambice a z nich komplex. Každý z nás má určitý ambice. Je několik desítek případů, kdy žena, která dala přednost rodině před kariérou, se ke kariéře vrátila a nastal rozvod nebo disbalanc. Určitě bych nebyl proti, kdybych potkal ženu, která si dokáže organizovat čas, aby stíhala víc věcí a zároveň měla menší příjem. Určitě ji budu podporovat v tom, aby se dále seberozvíjela a aby neustále poznávala nové věci. Pokud to nebude třetí chlap, tak si myslím, že v tomhle jsem naprosto otevřený.

Dokázal by sis najít ženu mezi svými fanoušky, nebo to striktně odmítáš?

Myslím si, že mezi lidma existuje hranice, kdy vztah přeroste v osobní věc a první poznání, který je založený na bázi nevyrovnaného vztahu umělec – fanoušek se přemění na osobní bázi tím, že ti dva spolu prožijí větší dávku zkušeností a zažijí si spolu určitý čas. Teď to zní, že bych to podporoval, ale když jsem odsuzoval rapery, zpěváky a celebritky, který ve chvíli, kdy se staly slavnýma, začaly zneužívat ženské pozornosti, prioritně jsem si řekl, že to nechci. Jedna stránka je, že se člověk rozhodne, ale druhá je, že to v reálu nejde, je to nemorální.

Jak takové slečny odmítáš?

Já je neodmítám, nevydávají nic signifikantního, co by hovořilo o tom, že bychom spolu měli navázat vztah. Samozřejmě to, že jsou více přívětivé, je asi normální. Mají určitý názor na to, co dělám a třeba se jim zdám atraktivní. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by byl náznak toho, že by mi lezly do zadku, nebo že by mě chtěly sbalit, nebo že by po mně toužily. To, že o mně v hlavě mají příjemný obrázek je pro mě více potěšující, než ego masturbující.

Nedávno ti jeden mladý muž na facebook napsal, že: „…svýma komentářema, kterýma komunikuješ s lidma, se snažíš vetřít do přízně mladých holek z líbka a líbkařů…“. Měl pravdu?

Myslím, že komentář byl ve smyslu, že shledává moji komunikaci, jako kdybych se snažil komunikovat s mladýma holkama na líbímseti. Pokud bych to měl chápat tímto způsobem, myslím si, že dnešní patnáctiletý holky jsou strašně chytrý holky. Člověk mluví tak, jak je mu to přirozený a jestliže mu to přiláká tuhle cílovou skupinu, tak proč ne. Na druhou stranu člověk musí vědět pro koho tady je.  Mohl bych psát věci pro třicetiletý, ti mají facebook, ale jsou tam jednou za dva dny, jenom se kouknou co se stalo sousedovi a jejich nejodvážnější status je „zasekla se mi tiskárna“.

Takže to nebereš jako negativum?

Beru to jako názor. Ten člověk to neřekl vůbec špatně. Na druhou stranu si myslím, že jestli to funguje, oslovil jsem nejhůře oslovitelnou skupinu. Ženy jsou z hlediska médií strašně těžko oslovitelná skupina. Jsou fenomén – nejsou v televizi, nejsou v rádiu, nejsou nikde, ale jsou všude žádaný a jejich kategorie 13-25 let je otazník. Každý si je snaží získat tím, že hází laciný věci, ať už jsou to trendový výrazy nebo muzika. Tím, že tohle vyjádřil, je to pro mě obrovská pocta. Z hlediska faktů, který znám a jsou mi dostupný, jste v tomhle vy ženy naprostý fenomén.

Odrazíme se od žen. Dá se říct, že jsi prakticky přes noc ovládl český internet s hitem Ty a já. Má kolem dvou a půl milionu zhlédnutí, jaký byl pocit vidět naskakovat taková čísla?

Počítal jsem, že to bude mít dva miliony. To je vnitřní pocit. Dokonce jsem to napsal na FB. Byl jsem tak arogantní, že jsem to tam napsal, protože jsem cítil, že to tak bude. Věděl jsem, že to přijde, otázka bylo kdy.

Zatím máš jednu slečnu na jeden klip, půjdeš do toho s některou i podruhé?

Teď to zní, jako kdybych byl pornoherec. Asi ne, určitě ne. Jestli ano, bude roční odstup. Vydal jsem dva songy, protože to bylo aktuální jednak z mých dlouhocitových záležitostí, druhak z toho, že mi to přišlo přirozený, nevykalkulovaný. Ty a já bylo rok starý intro, který mi leželo na emailu. Jednoho dne jsem se rozdhodl, že to nahrajeme. Dost lidí nám řeklo, že je to špatný. Dost lidí řeklo, že je to dobrý. Pak přišel klip, bylo tam 200 tisíc zhlédnutí, rádia a hudební programátoři reagovali OK, tak byl další track. Nejsem syn vydavatele a nemám kamaráda na nejvlivnějším médiu a nemám co nabídnout organizaci, která by promovala moje tracky. Byl obrovský boom a rádia už nemohla ignorovat tolik zhlédnutí.

NETLAČIT NA PILU

Někde jsi uvedl, že se považuješ za kontrolovaného exhibicionistu. Jak se kontroluješ?

Snažím se neventilovat úplně všechny vnitřní pocity a netlačit na pilu. Umělec má vyšší sféru vnímání, tvoří si na věci názory a těžko se s některýma věcma srovnává, protože mu přijdou nefér, nebo nezapadají do jeho obrázku reality. Když to ventiluješ, paradoxně to může víc uškodit tobě.

Vzpomeneš si na trapas z moderování či vystupování?

Jednou jsem moderoval a vím, že příprava a komunikace mezi organizátory byla fakt mizerná. Tím, že jsem to podcenil, došlo k tomu, že ples dopadl špatně. Myslím, že se nikdo nebavil a kor ne moderátor. A když se nebaví moderátor, tak nikdo. Je známý pravidlo, že moderátor se musí přirozeně bavit, nesmí to být „jooo, jsme tady, je tady ples, je mi jedno jaký ples, hlavně, že jsem dostal zaplaceno“, musíš se vcítit do atmosféry lidí a bez ohledu na to, jestli je to zadarmo, za 20 nebo 40 tisíc, se musíš cítit a jet. Myslím si, že trapasy vždycky budou přicházet a vždycky budou na místě, je to přirozený.

Baví tě trávit čas na FB, nebo to bereš jako povinnost?

To není povinnost. Skloubíš příjemný s užitečným, výsledkem je vášeň. Když jsi neredukovaný, necenzurovaný, nekontrolovatelný, nemusíš řešit, co vypustíš ven a utváříš si rámec mediální agendy sám, líp se ti na médiu dýchá. Když jsem měl 1000 přátel na začátku minulýho roku, měl jsem tam furt statusy, že jsem udělal Jedu Facebook, tak jsem to rozšířil. Pak se to rozšířilo na 40 tisíc lidí a jedu si pořád to samý. Mě to baví. A myslím si, že i díky tomu mi neklesají lajky.

Je něco, co bys ještě chtěl říct?

Chtěl bych hrozně vyhrát Slavíka – Objev roku. Myslím, že v tuhle chvíli je to poslední možná uznatelná příčka ohodnocení společnosti z hlediska hudby. Jsem na blacklistu některých rádií, jsem na blacklistu některých televizí. Dělám na internetu a šíří se to přes lidi, kterým se snažím věnovat a oni se pak věnují 3x víc mně. Dost lidí mě kreslí, což vzniklo docela zvláštně. Když jsem dal na zeď svůj obrázek s mým obličejem, všimli si toho další lidi a minimálně jednou do týdne mě někdo namaluje. Malovaly mě děti ve škole, toho jsem si hodně vážil, výkresy mám ještě doma.

Řiká se o něm…

…že je neuvěřitelně milý. Že je galantní, že dokáže jednu myšlenku rozvést do dvaceti vět, že ochotně komunikuje s fanoušky, že je pokorný, že je veselý… A je to pravda, jenomže někdy může působit opačným dojmem. Když před vámi sedí a podává vám ruku, kterou si předem utře, nechá si ujet metro, aby počkal, až přijede to vaše, tykání vám nabídne už po telefonu a představí vás všem, které ten večer potká, nemůžete se zbavit pocitu, že před vámi sedí opravdový gentleman. Jeho specifický humor někoho pobaví, jiný si ho však může vzít osobně. Je těžké poznat, kdy je ironický a kdy vážný. V jednu chvíli se s ním smějete, druhou jen nevěřícně hledíte. Vlastně mě dostal už ve chvíli, kdy otevřeně hovořil o své minulosti. Když ho poznáte a naladíte se na stejnou notu humoru, je z něj skvělý společník.