Sociální fobie – pro někoho pouhý pojem, jinému ovlivňuje každý den

Částečně je to zděděné a částečně to vzniklo z násilí doma, kterému jsem byla shruba ve třech čtyřech letech svědkem. Spoustu si z toho pamatuji dodnes.

Ty problémy tu byly vždy – celou základní školu. Bylo to ale v takové míře, kdy jsem nemluvila s okolím, ale byla jsem schopna fungovat a do školy každý den dojít. Nikdo to nikdy nepojmenoval a já si sama ani neuvědomovala, že je něco špatně. Měla jsem nízké sebevědomí a neměla potřebu to řešit. Vlastně jsem ani nevěděla, že je potřeba něco řešit.

Vše se zhoršilo na střední škole. Na jaře jsem prakticky přestala chodit do školy a dny trávila na intru. Doma jsem nic neřekla a myslím, že rodiče ani v prvních týdnech nic nepoznali. Jakmile jsem odjížděla v pondělí ráno na intr, ve chvíli kdy jsem sedla do vlaku, se mi udělalo psychycky zle. Stejně tak rychle to přešlo ve chvíli, kdy jsem se v pátek vracela domů.

Největším problémem se stalo jídlo. Na intru byla samozřejmě jídelna, kde jsem měla předplacené jídlo třikrát denně. Většinu roku jsem však nechodila na obědy a večeře jsem často vynechávala. Do té doby jsem si s ostatními došla vždy jen pro snídani, kterou jsem jedla na pokoji. Na jaře jsem vychytala okamžik, kdy studenti odešli na praxi a ti co šli do školy, ještě spali. Šla jsem pro snídani tak, abych nikoho nepotkala. Jakmile všichni odešli, došla jsem si do kantýny pro bagetu. To a jídlo z domu se stalo mým jediným. Kapesné jsem v té době neměla velké a jelikož jsem doma nic nechtěla říct, nezbylo mi než si jídlo rozpočítat vždy na týden dopředu. Užitečnou věcí se ukázalo sojové mléko, které jsem v té době dostala od táty. Plný hrnek tohoto prášku zalitý vodou mě dokázal zasytit na několik hodin.

V té době už jsem měla deprese, kdy jsem několik hodin ležela bez pohnutí na posteli a nebyla schopna se pohnout. Jako by mě bolelo celé nitro a nebyla jsem schopna přemýšlet. Strašně moc jsem si přála umřít, chtěla jsem si vzít život – v té době jsem k tomu měla asi nejblíž. Byl okamžik, kdy jsem se rozhodovala, zda se zvednout a dojít pro nůž. Tyto stavy se střídaly s naprostou otupělostí a chvílemi bezmoci, kdy jsem dokázala jen brečet.

Ve světlejších dnech jsem se oblékla do školy, nachystala si věci, namalovala se. Pokud jsem se nepřevlékla zpět hned, našlo se vždy něco, co mě zdrželo. Znova se učesat, zkontrolovat mail, opravit oční linky, přečíst stránku v knížce – dívala jsem se do rozvrhu a předmět po předmětu odkládala odchod celé dopoledne.

V té době jsem se taky snažila číst a uniknout tak od toho všeho. Moc to nepomáhalo – jedna strana beletrie mi trvala hodinu, někdy i dýl. Dalším způsobem byly filmy, které se na rozdíl od knihy odvíjely samy.

Problém mi dělaly i noční můry, které mě v noci budily a díky nimž jsem se ráno cítila unavenější než večer. Nakonec jsem se bála usínat a snažila se bývat celé noci vzhůru. Jelikož to ale nejde, nakonec jsem vždy usnula a přišly zlé sny. Zdávalo se mi především o základní škole, o tom, co jsem zažila, i o tom, co se objevilo pouze ve snu. Nešlo ani o nic strašného, byly to běžné situace – jak sedím v lavici, píšu písemku… pro mě to ale bylo to nejhorší a děsilo mě to do morku kostí.

Předem jsem se snažila vymyslet každý krok, který jsem musela udělat. Věci, co většina lidí, dělá zcela bezmyšlenkovitě. Kterou cestou dojdu do školy? Když si vyberu tohle, nepřijde to někomu divné? Vše to bylo samozřejmě absurdní – věděla jsem to, ale nemohla si pomoci. Když dojdu k přechodu, mám značku na chodníku obejít z pravé nebo levé strany? Na schodech ke škole mám jít prvně levou nebo pravou nohou? Kartu ke dveřím mám nosit v tašce nebo v kapse kalhot? Snažila jsem se pozorovat, jak to dělá většina. Při hovoru jsem si v duchu sestavila dvě tři verze věty, kterou jsem chtěla říct, a než jsem se rozhodla, kterou použiji, většinou už bylo pozdě a já neřekla nic.

Nebyla jsem schopna se před lidmi najíst, zavázat si boty, nachystat učení na lavici, odejít na toaletu… takhle bych mohla pokračovat další desítky řádků. Veškeré fyzické úkony se staly nepředstavitelným problémem.

Nejhorší však bylo s někým mluvit. Celou základní školu jsem prakticky nekomunikovala a najednou jsem zjišťovala, že to vlastně neumím. Chyběl mi takt a obratnost v konverzaci. S tím mám problémy i dnes.

Věčná absence se odrazila na hodnocení, propadla jsem alespoň z šesti předmětů. A čekalo mě opakování ročníku. Začaly letní prázdniny a mě uplynulé měsíce připadaly jako sen, měla jsem pocit, že se to snad nestalo. Na konci léta jsem se do školy skoro i těšila. Přísahala jsem si, že tentokrát to bude jiné a snad jsem tomu i věřila. Opak byl ale pravdou. Druhý třetí den jsem odešla o přestávce ze školy a brečela mámě do telefonu, že to nezvládám.

Odjela jsem domů a čekala mě návštěva psychiatričky. Ta mě poslala k další a ta zase dál, dokud jedna nediagnostikovala SF. Musela jsem na psychotesty a následně na pravidelné návštěvy. Léky jsem v té době kategoricky odmítala. Následoval rok doma, z kterého si dnes téměř nic nepamatuji. Největším problémem se stala návštěva benzínky v sousední ulici – jako bych se vše učila znova.

Oporou mi byla samozřejmě rodina, ale ve stavech v jakých jsem se nacházela, jsem si připadala tak sama a všem vzdálená, že i když mi pomáhali, jak jen mohli, mě se to jevilo jako něco okrajového a mimo mé chápání.

Vyzkoušela jsem homeopatii, kineziologii. Časem to byla i regrese a rodinné konstelace. Bylo toho hodně.

Nastoupila jsem na školu ve městě, kde jsem bydlela. Po necelém týdnu jsem přišla domů s brekem, že to nezvládám a přistoupila jsem na antidepresiva. Následovaly návštěvy psychologa, kterého mi doporučil táta a který mi velice pomohl a seznámil mě s člověkem vedoucím atelier, kam jsem mohla dojíždět. To mi také velice pomohlo.

Znovu jsem se učila mluvit s lidmi, skládat věty během konverzace a seznamovat se.

Na novou školu jsem každý den docházela s knížkou, o přestávkách četla a s nikým nemluvila. Třída mě takovou brala a nikdo mě za to neshazoval, za což jsem vděčná ještě dnes. Učitelé si časem zvykli, že komunikuji jen když je to nutné, zvykli si i na mé absence, na které jsem měla mimochodem papír od psychiatričky, a vše probíhalo víceméně v klidu.

Úspěšně jsem odmaturovala a byla přijata na vysokou školu.

Vztah mě vyčerpával a i když jsem měla to, po čem jsem toužila, a více jak půl roku jsem se cítila většinou spokojeně, nezbývala mi energie na téměř nic dalšího. Zvládala jsem pouze školu, nejnutnější úkoly a vztah. Pravdou ale je, že mě to velice posunulo dopředu a naučila jsem se hodně věcí. V zásadě mi tohle období velice pomohlo. Po rozchodu se musím znovu učit být sama.

Studium na vysoké škole je pro mě po psychické stránce velice náročné, ale jakmile jsem se jednou dostala z toho nejhoršího, podruhé je to vždy lehčí. Zvládám nejnutnější komunikaci a učitelé mi vše usnadňují svým pochopením. Nemám téměř žádnou absenci.

Stále je pro mě ale strávený čas s více lidmi v jedné místnosti velice náročný. Většinou se to však obejde s lehkými nočními můrami a věčnou únavou. Čas, kdy nejsem ve škole, pak dělím mezi úkoly a spánek. Během školního roku jsem se několikrát sesypala, byla hysterická a nevěděla, co mám dělat. Není to však zdaleka tak hrozné jako dřív.

Najít vlastní místo ve svém okolí a především klid.