• Magazín
  • Čtenářský deník
  • Maturitní otázky
    • Magazín
    • Čtenářský deník
    • Maturitní otázky

Sociální fobie – pro někoho pouhý pojem, jinému ovlivňuje každý den

22. září 2013 Blanka Trávníková Sex a vztahy

Sociální fobie je definována jako chorobný strach z komunikace s ostatními lidmi. Llidi trpící touto poruchou však nelze pochopit na základě definice. Proto jsem požádala kamarádku (říkejme jí Dominika), aby doplnila článek vlastními zážitky a přiblížila tak čtenáři život se SF.

Foto: kulturnipecka.cz

Sociální fobie (SF) je definována takto: chorobný strach z komunikace s ostatními lidmi, zejména s lidmi neznámými, z vystupování a projevů na veřejnosti, ze společenských setkání, z pozorování a posuzování ostatními lidmi.

Lidem s touto poruchou dělá problémy projevovat se na veřejnosti, ve společnosti více lidí. Problémem se může stát jedení na veřejnosti, psaní, telefonování, návštěvy, rozhovor ve společnosti, seznamování se s novými lidmi a mnohé další. To vše je doprovázeno nízkým sebevědomím a může to postoupit až do krajností, kdy dotyčný praktikuje sebepoškozování, kouří, pije, bere drogy či se pokusí o sebevraždu.

Vyvíjení léčby bylo opomíjeno do 80. let minulého století. Roku 1985 se výzkumu ujali psychiatr Michael Liebowitz a psycholog Richard Heimberg. V devadesátých letech vzniklo hned několik studií, na jejichž základě se vyvinuly kognitivně-behaviorální terapie. Roku 1995 se v této oblasti začala vyvíjet psychofarmaka.

Dnes se SF léčí psychoterapií (nejčastěji skupinovou), ve vážnějších případech psychofarmaky. Vznik SF může mít hned několik příčin, a to vliv genů, vnějšího okolí, traumata atd. Studie prokázala, že se tato porucha nejčastěji projeví v období puberty. Je známo, že nízké sebevědomí a sociální fobie, které jdou ruku v ruce, jsou provázeny nízkou hladinou serotoninu, dopaminu a noradrenalinu (tzv. neurotransmitery). Psychofarmaka, která jsou vyvíjena na základě výsledků studií neurotransmiterů, pak tyto hladiny vyrovnávají.

Takzvaná sociální úzkost se však nemusí vyskytovat pouze u sociálních fobiků, ale naopak doprovází i mnoho dalších psychických poruch.

Teorii už dále rozvíjet nebudu. Cílem článku je alespoň částečně přiblížit problémy života se sociální fobií. Sepsala jsem několik základních bodů z běžného života, se kterými je člověk nucen se opakovaně potýkat, a požádala Dominiku, aby si ke každému z nich vybavila několik zážitků.

Jak jsi k této psychické poruše přišla?
Částečně je to zděděné a částečně to vzniklo z násilí doma, kterému jsem byla shruba ve třech čtyřech letech svědkem. Spoustu si z toho pamatuji dodnes.

Jak to vlastně vše začalo, jaké byly první projevy?

Ty problémy tu byly vždy – celou základní školu. Bylo to ale v takové míře, kdy jsem nemluvila s okolím, ale byla jsem schopna fungovat a do školy každý den dojít. Nikdo to nikdy nepojmenoval a já si sama ani neuvědomovala, že je něco špatně. Měla jsem nízké sebevědomí a neměla potřebu to řešit. Vlastně jsem ani nevěděla, že je potřeba něco řešit.

Vše se zhoršilo na střední škole. Na jaře jsem prakticky přestala chodit do školy a dny trávila na intru. Doma jsem nic neřekla a myslím, že rodiče ani v prvních týdnech nic nepoznali. Jakmile jsem odjížděla v pondělí ráno na intr, ve chvíli kdy jsem sedla do vlaku, se mi udělalo psychycky zle. Stejně tak rychle to přešlo ve chvíli, kdy jsem se v pátek vracela domů.


Jak jsi prožívala dny na intru?

Největším problémem se stalo jídlo. Na intru byla samozřejmě jídelna, kde jsem měla předplacené jídlo třikrát denně. Většinu roku jsem však nechodila na obědy a večeře jsem často vynechávala. Do té doby jsem si s ostatními došla vždy jen pro snídani, kterou jsem jedla na pokoji. Na jaře jsem vychytala okamžik, kdy studenti odešli na praxi a ti co šli do školy, ještě spali. Šla jsem pro snídani tak, abych nikoho nepotkala. Jakmile všichni odešli, došla jsem si do kantýny pro bagetu. To a jídlo z domu se stalo mým jediným. Kapesné jsem v té době neměla velké a jelikož jsem doma nic nechtěla říct, nezbylo mi než si jídlo rozpočítat vždy na týden dopředu. Užitečnou věcí se ukázalo sojové mléko, které jsem v té době dostala od táty. Plný hrnek tohoto prášku zalitý vodou mě dokázal zasytit na několik hodin.

V té době už jsem měla deprese, kdy jsem několik hodin ležela bez pohnutí na posteli a nebyla schopna se pohnout. Jako by mě bolelo celé nitro a nebyla jsem schopna přemýšlet. Strašně moc jsem si přála umřít, chtěla jsem si vzít život – v té době jsem k tomu měla asi nejblíž. Byl okamžik, kdy jsem se rozhodovala, zda se zvednout a dojít pro nůž. Tyto stavy se střídaly s naprostou otupělostí a chvílemi bezmoci, kdy jsem dokázala jen brečet.

Ve světlejších dnech jsem se oblékla do školy, nachystala si věci, namalovala se. Pokud jsem se nepřevlékla zpět hned, našlo se vždy něco, co mě zdrželo. Znova se učesat, zkontrolovat mail, opravit oční linky, přečíst stránku v knížce – dívala jsem se do rozvrhu a předmět po předmětu odkládala odchod celé dopoledne.

V té době jsem se taky snažila číst a uniknout tak od toho všeho. Moc to nepomáhalo – jedna strana beletrie mi trvala hodinu, někdy i dýl. Dalším způsobem byly filmy, které se na rozdíl od knihy odvíjely samy.

Problém mi dělaly i noční můry, které mě v noci budily a díky nimž jsem se ráno cítila unavenější než večer. Nakonec jsem se bála usínat a snažila se bývat celé noci vzhůru. Jelikož to ale nejde, nakonec jsem vždy usnula a přišly zlé sny. Zdávalo se mi především o základní škole, o tom, co jsem zažila, i o tom, co se objevilo pouze ve snu. Nešlo ani o nic strašného, byly to běžné situace – jak sedím v lavici, píšu písemku… pro mě to ale bylo to nejhorší a děsilo mě to do morku kostí.

Když jsi do školy přece jen došla, jak to probíhalo?

Předem jsem se snažila vymyslet každý krok, který jsem musela udělat. Věci, co většina lidí, dělá zcela bezmyšlenkovitě. Kterou cestou dojdu do školy? Když si vyberu tohle, nepřijde to někomu divné? Vše to bylo samozřejmě absurdní – věděla jsem to, ale nemohla si pomoci. Když dojdu k přechodu, mám značku na chodníku obejít z pravé nebo levé strany? Na schodech ke škole mám jít prvně levou nebo pravou nohou? Kartu ke dveřím mám nosit v tašce nebo v kapse kalhot? Snažila jsem se pozorovat, jak to dělá většina. Při hovoru jsem si v duchu sestavila dvě tři verze věty, kterou jsem chtěla říct, a než jsem se rozhodla, kterou použiji, většinou už bylo pozdě a já neřekla nic.

Nebyla jsem schopna se před lidmi najíst, zavázat si boty, nachystat učení na lavici, odejít na toaletu… takhle bych mohla pokračovat další desítky řádků. Veškeré fyzické úkony se staly nepředstavitelným problémem.

Nejhorší však bylo s někým mluvit. Celou základní školu jsem prakticky nekomunikovala a najednou jsem zjišťovala, že to vlastně neumím. Chyběl mi takt a obratnost v konverzaci. S tím mám problémy i dnes.

Jak probíhal konec školního roku?

Věčná absence se odrazila na hodnocení, propadla jsem alespoň z šesti předmětů. A čekalo mě opakování ročníku. Začaly letní prázdniny a mě uplynulé měsíce připadaly jako sen, měla jsem pocit, že se to snad nestalo. Na konci léta jsem se do školy skoro i těšila. Přísahala jsem si, že tentokrát to bude jiné a snad jsem tomu i věřila. Opak byl ale pravdou. Druhý třetí den jsem odešla o přestávce ze školy a brečela mámě do telefonu, že to nezvládám.

Odjela jsem domů a čekala mě návštěva psychiatričky. Ta mě poslala k další a ta zase dál, dokud jedna nediagnostikovala SF. Musela jsem na psychotesty a následně na pravidelné návštěvy. Léky jsem v té době kategoricky odmítala. Následoval rok doma, z kterého si dnes téměř nic nepamatuji. Největším problémem se stala návštěva benzínky v sousední ulici – jako bych se vše učila znova.

Kdo ti byl oporou, měla jsi někoho blízkého? Kde jsi během roku hledala pomoc?

Oporou mi byla samozřejmě rodina, ale ve stavech v jakých jsem se nacházela, jsem si připadala tak sama a všem vzdálená, že i když mi pomáhali, jak jen mohli, mě se to jevilo jako něco okrajového a mimo mé chápání.

Vyzkoušela jsem homeopatii, kineziologii. Časem to byla i regrese a rodinné konstelace. Bylo toho hodně.

Co následovalo další rok?

Nastoupila jsem na školu ve městě, kde jsem bydlela. Po necelém týdnu jsem přišla domů s brekem, že to nezvládám a přistoupila jsem na antidepresiva. Následovaly návštěvy psychologa, kterého mi doporučil táta a který mi velice pomohl a seznámil mě s člověkem vedoucím atelier, kam jsem mohla dojíždět. To mi také velice pomohlo.

Znovu jsem se učila mluvit s lidmi, skládat věty během konverzace a seznamovat se.

Jak probíhala tvá existence na nové škole?

Na novou školu jsem každý den docházela s knížkou, o přestávkách četla a s nikým nemluvila. Třída mě takovou brala a nikdo mě za to neshazoval, za což jsem vděčná ještě dnes. Učitelé si časem zvykli, že komunikuji jen když je to nutné, zvykli si i na mé absence, na které jsem měla mimochodem papír od psychiatričky, a vše probíhalo víceméně v klidu.

Úspěšně jsem odmaturovala a byla přijata na vysokou školu.

Nedávno jsi se rozešla s přítelem. Jaký měli vztah a rozchod vliv na SF?

Vztah mě vyčerpával a i když jsem měla to, po čem jsem toužila, a více jak půl roku jsem se cítila většinou spokojeně, nezbývala mi energie na téměř nic dalšího. Zvládala jsem pouze školu, nejnutnější úkoly a vztah. Pravdou ale je, že mě to velice posunulo dopředu a naučila jsem se hodně věcí. V zásadě mi tohle období velice pomohlo. Po rozchodu se musím znovu učit být sama.

Jak jsi na tom dnes?

Studium na vysoké škole je pro mě po psychické stránce velice náročné, ale jakmile jsem se jednou dostala z toho nejhoršího, podruhé je to vždy lehčí. Zvládám nejnutnější komunikaci a učitelé mi vše usnadňují svým pochopením. Nemám téměř žádnou absenci.

Stále je pro mě ale strávený čas s více lidmi v jedné místnosti velice náročný. Většinou se to však obejde s lehkými nočními můrami a věčnou únavou. Čas, kdy nejsem ve škole, pak dělím mezi úkoly a spánek. Během školního roku jsem se několikrát sesypala, byla hysterická a nevěděla, co mám dělat. Není to však zdaleka tak hrozné jako dřív.

Co je tvým současným cílem?

Najít vlastní místo ve svém okolí a především klid.

Děkuji Dominice za rozhovor.

Udělej nám radost a sdílej dál!<br>Email this to someone
email
Share on Facebook
Facebook
0Tweet about this on Twitter
Twitter
Mohlo by tě taky zajímat
Další článek v kategorii Sex a vztahy

Premenstruační syndrom: když se z andílka měníte v nesnesitelnou citlivku

Komentáře
Claire
02. února 2015

Myslím že mám problém…
děkuji moc za článek.

Terka
15. června 2015

Děkuju za zajímavý rozhovor. Bohužel je smutnou realitou, že takto rozvinutá SF je spíše extrémní případ a mezi lidmi se v „lehčích“ formách vyskytuje SF poměrně často. Tito lidé samozřejmě nedostanou invalidní důchod, takže musí normálně fungovat – chodit do zaměstnání, do obchodu, na úřady. Jejich hlavní problém je ale často jejich vlastní nešťastnost, pramenící z pocitů osamělosti (nefunkčních vztahů), pocity sebenenávisti, izolace, selhání. Přitom SF si nikdo sám nemůže způsobit, na vině často stojí trauma z raného dětství, autoritativní rodiče, přísná výchova, šikana, vrozené vady, nevzhlednost apod. Smutné, že tito lidé obvykle nesou SF jako stigma, cítí se být viní, divní, vyloučení. Smutné, že tato fobie zůstává v moderní společnosti zastrčeným tabu.

Danča
20. listopadu 2015

Je to nepopsatelně nepříjemná situace. Lidé si myslí, že jste líná, soudí vás a drží se nesmyslných předsudků, přitom nikdo netuší, jak se vnitřně cítíte a jaký máte problém. Občas se člověk navenek chová, že je v pohodě ale opak je pravdou, jen se snaží skrýt fobii a nebo se nedokáže ovládat a jen podle výrazu, každý pozná, že není ten člověk psychicky v pořádku., začne přemýšlet, jestli náhodou nebere drogy nebo něco podobného ale nikoho nenapadne, že to může být psychická nemoc, kterou člověk neovlivní.

Nikča
16. května 2018

SF se u mě rozvinula na střední.
Přestala jsem komunikovat se spolužáky, kteří na to reagovali dost nelibě, což moji situaci ještě víc zhoršilo. Mysleli si, že jsem stydlivá a že něco beru, a pomlouvali mě. Škola byla pro mě nepřátelským prostředím. Bohužel musím konstatovat, že i po střední se můj stav nijak nezlepšuje. SF se u mě projevuje tím, že je mi úzko, když s někým mluvím, i po telefonu, a když mám mluvit před více lidmi, je to horší – sucho v ústech a panika – pocit, že musím utéct, že to nezvládnu. Taky se necítím úplně nejlépe, když jím před cizími lidmi. Osobně si myslím, že příčinou jsou špatné zkušenosti s jinými lidmi.
Když už si musím třeba něco vyřídit, pomáhá mi ke zmírnění úzkosti, když se soustředím na to, co chci sdělit, soustředím se na pozitivní podání a udělám si třeba ze sebe legraci, to jen takový tip. Trocha vstřícnosti, úsměvu vždycky zabere na zmírnění napjetí a úzkosti, protože většinou se pak k vám mile chová i ten druhý, což povzbudí. Snažím se myslet na to, proč s tím člověkem jednám a ne na to, jak asi působím, to je asi hlavní. Třeba myslet i na základy slušnosti atd.

Přidat komentář

© Akademos, a.s. Všechna práva vyhrazena. Další projekty: ZOO Magazín | Efektivní Učení | Logické Myšlení | Nejlepší online hry | Muž v zástěře – kuchařka nejen pro muže