O Tajné knize toho bylo napsáno dost a paradoxně je to kniha, o které snad víc napsali ti, kteří jí nečetli. Proto píšu tuhle “recenzi“ docela s rozpaky, bojím se, abych tím nepřispěla k dalším debatám těchto lidí. Na druhou stranu ale myslím, že je nutné víc a víc názorů právě lidí, jako jsem já, neboli těch, co ji četli. Některé pasáže i několikrát.
Nejsem senzací chtivá. Sleduji zprávy na veřejnoprávní televizi a nečtu bulvární noviny. Přesto mě to, co se odehrálo okolo Havla, Obermannové a Tajné knihy, zasáhlo. Ale možná právě proto, že nečtu bulvár, neřekla jsem o této knize ani slovo, dokud jsem si jí nepřečetla. Teď snad k ní mohu něco napsat.
Kniha je psána jako deník, často je hodně intimní a chvílemi i pomatená. Přesto je něčím zvláštní. Obermannová jí píše tak, že pokud jste žena, nemůžete se od příběhu odtrhnout. Za první večer jsem přečetla víc, než polovinu knížky. Kniha je prošpikována pasážemi typu ,,dneska vstanu v sedm a dvě hodiny budu jen ležet a myslet na tebe‘‘. Něco takového vás prostě chytí. Obermannová se nebojí zacházet do intimností svého života, ale i života jiných. V knize vypráví o rodině svého dlouholetého milence, jindy zase popisuje, jak jí Největší Čech před takzvaným ,,tramtará‘‘ (v knize je napsáno vždy, když dojde k intimnímu sblížení) poskládal oblečení. Mnohem více než událostí je kniha plná pocitů. Není se čemu divit, vždyť za ten rok, kdy se příběh odehrával, se Obermannová s Havlem zas tak často nesetkávala. Většinu dní vlastně pouze popisuje, co k němu cítí a jak ho obdivuje. Což by se mohlo zdát nudné, ale nudná pasáž snad v této knize není jediná.
Je opravdu pozoruhodné, na kolik nechá Irena Obermannová nahlédnout čtenáře do svého života. I když je jednou z nejúspěšnějších autorek na našem trhu, rozhodně by mi na jejím místě finanční suma, kterou si knihou vydělala, nestačila jako náhrada za to, že každý čtenář ví, kde bydlím a jak probíhá můj den.
Další otázka je, zda je Obermannová pouze hnaná chtíčem vydělat peníze a v knize je plno polopravd, nebo jestli je kniha její 13. komnata, kterou prostě napsat potřebovala, aby se vyrovnala s tím, co se jí stalo. Pokud je pravda první případ, a to já si nemyslím, rozhodně je to neetické a autorka by se měla nad svým počinem zamyslet. Já si ale myslím, že pravda je druhý případ, že pravda je v knize. Myslím si to já, co jsem tu knihu přečetla. Myslí si to i moje kamarádka, která, dokud ji nečetla, byla jednoznačně na straně sympatizantů Největšího Čecha. Pokud je to tak, jak si myslím, autorku chápu. Já jí chápu. Já. Je mi totiž sedmnáct a dovedu si představit, že bych něco takového taky napsala, kdyby se mi stalo to, co Ireně Obermannové. Ale problém je v tom, že jí je 50. V padesáti já chci být vyrovnanějším člověkem. Ta knížka je tak trochu jako příběh středoškolačky. V dospělosti se přece tyhle intenzivní a intimní pocity tak silně neventilují, ne?
Obsahu knihy věřím. Na vydání této knihy ale tak nějak stále nemám názor. Myslím, že není pravda, že milenka má mlčet a myslím, že každý si může napsat i vydat co chce, pokud to není nezákonné. K zamyšlení mi však přijde, zda má opravdu žena v autorčině věku potřebu něco takového udělat.
