The Travelers – česká kapela hrající britský sound

Kluci, vypadáte mladě, ještě studujete?

Romeo: Už ne, vyhodili mě. Jedním z důvodů je kapela, které jsem věnoval a věnuji většinu svého času. Hodně jsem se na ni soustředil, skoro vše jsem vyřizoval já. Docházku jsem měl, ale nedal jsem matiku, dělalo mi problém dělení. (smích)

Roman: Já studuju IT, momentálně píšu diplomku.

Romeo: To není moc sexy, uděláme z tebe inženýra rock´n´rollu.

Roman: Inženýra? Táta byl cirkusák a máma byla z chudých poměrů. (smích)

Zaujalo mě, že na Facebooku máte jako coverphoto kufr s nálepkami USA, Londýnu, São Paula a dalších známých měst, je v tom nějaký skrytý význam, navštívili jste tyto země, nebo do nich chcete prorazit?

Romeo: To byl spíš jen náhodný výběr těchto zemí. Je to kvůli stylizaci.

Radek: Podobné ambice si ale klademe.

Romeo: Určitě bychom chtěli rádi do ciziny.

Kam?

Romeo: Logicky asi do Anglie, pro mě je to vrchol.

Roman: Podíval bych se i za louži.

Romeo: Amerika mě moc nezajímá, evropské kapely tam moc neberou, asi nemají rádi Evropany. Myslím, že dobré je to i v Německu a chtěl bych i do Japonska, protože jsou tam nadstandardní fanoušci. Nechci škádlit ty české, ale ti japonští to opravdu absolutně žerou a to mě baví.

Jaký je rozdíl mezi českými a japonskými nadstandardními fanoušky?

Romeo: Určitě v podpoře. Japonští úplně šílí, všechno milují a hrozně moc to dávají najevo, kdežto česká klubová scéna jde dolů.

Roman: Podle mě Japonci ani neznají slovo nezájem.

Romeo: Přesně tak, žerou všechno. Semelou každou kapelu a kdokoliv tam vyrazí a má peníze, uchytí se. Aspoň tak jsem to slyšel.

Radek: Ale určitě si nemůžeme stěžovat na naše současné fanoušky. Pamatuju si každý náš koncert v Praze, na který přišli. Po tom, co nám při koncertech ukázali, jsme v zákulisí byli plní euforie. Hrál jsem i v jiných kapelách, ale tam to nebylo takové.

Vraťme se ještě k vaší facebookové prezentaci. Je tam k vidění fotka, na které máte nástroje na zádech a kráčíte do dáli. Evokuje to pocit, že občas máte chuť se na všechno vykašlat a odejít pryč.

Romeo: Tak to je. Ve mně ta fotografie evokuje cestování, navíc je díky těm lyžařům s nástroji legrační. Není to tak, že bychom chtěli zdrhnout, ale tak, že jsme s nástroji kamkoliv schopni dojet zahrát. Akorát na té fotce nejsme my.

Radek: Zezadu je na ní Romeo podobný bubeníkovi.

Romeo: Tak to děkuju.

České kapely zpívající anglicky to v Česku nemají jednoduché a moc dobře se neprosazují, známější jsou většinou ty, které mají české texty, ať už si vezmeme Rybičky48, Mandrage nebo Divokýho Billa. Známější kapela s anglickými texty je snad jen Charlie Straight. Proč jste se rozhodli vydat touto těžší cestou?

Roman: Rozdělil bych to. Je undergroundová scéna a etablovaná scéna. Etablovaná se hraje v rádiích a je vidět v médiích. Ta je česká, protože média tlačí české kapely a české texty. V tomhle ohledu jsou nám vzorem Charlie Straight. Dokázali přesně to, co chceme dokázat i my, a proto se nebojíme, že by nás anglické texty v tomhle směru limitovaly. I když je pravda, že nemám rád, když slyším Čecha zpívat česko-anglicky. Disis e mišn impósibl! (zazpívá známou melodii a dá důraz na špatnou výslovnost)

Romeo: Teď jsi to vystihl. Charlie Straight otevřeli cestu mladým kapelám zpívajícím anglicky. Support Lesbiens to stejné udělali před patnácti lety, ale potom to šlo dolů. Vždycky jsme to takhle chtěli dělat a české texty psát neumíme, necítíme to tak. Angličtina nás vystihuje lépe.

Jakub: Angličtina je zpěvnější. Čeština je sice krásný jazyk, ale moc tvrdý.

Romeo: Angličtina je jízdenka do ciziny a to je důležité vědět. S češtinou by nás vzali maximálně v Polsku, jinde bychom se těžko prosadili.

Zmiňujete se o hraní za hranicemi. Kdybyste se měli rozhodnout, jestli zaplníte kluby tady, nebo tam, dáte přednost cizině?

Romeo: Brali bychom samozřejmě oboje. Můj sen je živit se hudbou. Je to sen asi každého muzikanta, který do toho jde naplno. Jestli se uživíme tady, tak panebože, díky za to. Pokud bychom se tu tím mohli živit, byla by to bomba, ale v cizině vidíme větší šanci na uživení, pokud se tam chytneme. Dneska už jsou v Česku kluby slabé, lidi tam moc nechodí. Fungují už jenom festivaly. Musíme se to pokusit změnit.

Roman: Spousta známých kapel se dnes hudbou neživí a členové musí chodit do práce, protože hudba samotná je neuživí. A to se bavíme o známých jménech, které jsou vidět a třeba i zpívají česky.

Berete kapelu jako koníček, nebo jako práci?

Roman: Mám to na prvním místě jako svůj koníček, ale jsem realista. Mám školu a docela dobrou práci, takže pokud to nevyjde, jsem připraven žít obyčejný život. Mám zadní vrátka, ty by měl mít snad každý, protože s úspěchem se nedá automaticky počítat.

Uvádíte o sobě, že jste moderní brit-pop-rocková kapela. Co si pod tím má neznalý člověk představit?

Romeo: To je naše největší dilema. Sami neumíme naši hudbu pojmenovat. Ten zvuk vychází prostě z nás. Hrajeme rock, ale rock to není. Hrajeme pop, ale ten to taky není, nejsme Britney Spears. Tak co to hrajeme? Já nevím. Miluju Anglii, píšeme anglicky. Proto brit-pop-rock. Pop rock to není a jako český pop rock vidím taky úplně něco jiného. Z nahrávek to zní jemněji a jde to do popu, avšak naživo se do toho rádi opíráme.

Roman: Když se v Česku řekne pop, tak slyším Vondráčkovou. Nechceme, aby se to s námi spojovalo.

Romeo: A když řekneš rock, tak se ti vybaví Kabáti, a to taky nejsme. Jsme britská verze popu. Ale ne Westlife!

Kdy jste se britskou scénou nechali ovlivnit?

Jakub: Od začátku. Písničky začaly vznikat ještě dřív, než kapela začala fungovat a jejich nálada vystihovala britské ostrovy. Nechci nás vyloženě připisovat k nějakým kapelám. Inspirujeme se kapelou Muse, protože jejich muzika není jednolitá a jednotvárná, mají hodně tváří a na jejich CD je prakticky každá písnička jiná. A o tom to je.

Romeo: Taky se snažíme nedělat to stejné, jejich myšlenka je dobrá. Dřív se hodně řešilo, že by alba měla být stejná, aby ladila. Už od dvanácti let jsme si s mým kamarádem Bobem říkali, že bychom nejradši udělali vícežánrové CD, kde vedle popu bude i rock, elektro, rave a další.

Čím by vaše hudba měla zaujmout ostatní?

Všichni: Melodie!

Romeo: A energie. A pro angličtináře i texty. Čtěte je, protože jsem se jimi snažil něco vyjádřit, nebyly spíchnuté za pět minut.

Roman: Máš pravdu, ale není to to, co člověka zaujme, když to slyší poprvé. Texty jsou vždycky na druhém místě. Když nás někdo uslyší poprvé, určitě ho zaujme zpěv a melodie. Je tak dobře složená, že když to poslouchám, tak si říkám, v kterém filmu jsem to slyšel. Pak si uvědomím, že je naše.

Co vyjadřují slova „We Are A Band from Prague City and We Are“, které používáte jakožto svůj popis?

Romeo: Je to název jedné naší staré písničky. Líbí se mi to jako název EP, tak jsem to využil v tomhle kontextu. Vyjadřujete to, že jsme a že existujeme.

Kdybys měl větu „We Are“ doplnit, jak by pokračovala?

Romeo: To nemá konec. To je právě to fantastické. Znamená to jen to, že jsme, žijeme, existujeme. Žádné pokračování to nemá. Proto se první EP a první singl jmenuje We Are.

Jednou uvádíte, že je vás 5 a podruhé, že je vás 6, jak to tedy s počtem členů máte?

Romeo: To je taková rarita, u jiných kapel jsem to neviděl. Původně jsem hudbu začal dělat s mým nejlepším kamarádem Bobem, ale on není typ na pódia. Respektive je, ale moc se mu na ně nechce, takže jsme se domluvili na tom, že hudbu budeme dál dělat oba. Na pódium tedy s námi už nechodí, ale nechtěli jsme ho vyšťouchnout, protože by to vedlo k rozpadu kapely. Proto jsme se přátelsky domluvili na tom, že s námi nebude hrát, ale bude jen skládat a funguje to skvěle. Proto vždycky říkám, že je nás 5 lomeno 6.

Jak jste se vlastně dali dohromady?

Romeo: Píše se rok 1998. S Bobem jsme začali dělat muziku už jako kluci, rýsovaly se nám stovky písniček a já pořád říkal, že založíme kapelu. Bylo nám ale divné někoho si k nám přibírat, protože jsme byli dvojka. Nakonec jsme si někoho vybrali a ty jsme střídali do té doby, než jsme se dostali do této sestavy.

Jakub: To jsi to hodně zkrátil. Neřekl jsi, že jste měli zpěvačku.

Romeo: Ano, v kapele byla zpěvačka.

Jakub: Ale moc to nepasovalo.

Romeo: Ježišikriste, Kubo! (smích) Vždyť byla hezká a milá. Ale nedopadlo to s ní. Kuba mi měl poslat vokály, které měly doplnit hlavní vokál zpěvačky, ale neposlal jen je a nazpíval celou píseň sám.  Když jsem to slyšel, myslel jsem, že mi pukne srdce, protože nic hezčího jsem v Čechách neslyšel. Další dva roky jsem bojoval o to, aby šel k nám do kapely, protože v té době hrál jinde.

Jakub: Postupně jsem k nim přešel a mé předchozí kapele řekl „ahoj“.

Romeo: Radek je s námi od počátku, toho jsem nikdy nevyrazil, zatím. („smích“) Nejnovější členové jsou Honza a Roman.

The Travelers jsou pražská moderní brit-pop-rocková kapela, která vznikla v letech 1997/98. Pod dnešním názvem The Travelers koncertují od roku 2009. Kapelu tvoří šest hudbou žijících členů – Romeo Julius (kytary, skladatel), Bob Merlin (skladatel), Jakub Hübner (zpěv), Radek Veselý (klávesy), Honza Rákosník (basa) a Roman Peterský (bicí).

Hudba The Travelers je citlivá i energická, kombinující skvělý zpěv, živé nástroje a promyšlené doprovodné samply. Na tom stojí celkový sound kapely, který je výrazně ovlivněn britskou hudební scénou. Kapela vystupuje pravidelně v klubech, na společenských akcích, ale objevila se i na festivalech, jako jsou Milada Fest, Poláky aj. V listopadu 2012 byl frontman skupiny přizván jako jediný český interpret k exkluzivní spolupráci u příležitosti konání koncertu k 50. výročí populární filmové série Jamese Bonda, kde vystoupil živě společně s 90členným symfonickým orchestrem. Pod taktovkou anglického dirigenta Nica Raina zazpíval písně jako Skyfall, Thunderball, The Living Daylights a You Know My Name.

Repertoár je složen především z vlastních anglicky psaných písní. Mezi nejoblíbenější songy skupiny patří Please Wake Up, Waiting for The Kingdom, Missing Letters, Lost Way aj. či nejaktuálnější hitovky Amigos a Reverie.

Kde sami sebe reálně vidíte za pět let?

Radek: Někde na Moravě, na chatě u piva.

Jakub: To je otázka, na kterou teď nejsme schopni odpovědět.

Romeo: Máme v hlavě spíš sen než realitu. Reálně se tak daleko ani nedíváme. Na příští rok máme program, aby se naše tvorba dostala hlavně mezi lidi, ale je to časově náročné, začínám obdivovat kapely, které to dokázaly a vydržely to. Začínáme zjišťovat, že to není jen o hudbě. Kolem je strašně moc věcí, které se musí řešit.

Jak vzpomínáte na váš první koncert v této sestavě?

Romeo: Jelikož jsem cítil zodpovědnost za nové členy, byl jsem nervózní. Ale po prvních třech písničkách jsem se rozjel a bylo to super.

Jakub: Bylo to na Housce a bylo to skvělé.

Romeo: Měli jsme hrát od 23. hodiny, ale opozdilo se to a hráli jsme až ve 2 v noci. Lidi tam leželi opilí, někteří i spali. Přišli jsme tam, začali hrát a po první písničce se začali kymácet. V polovině koncertu už tam všichni skákali a pařili. Ve 2 ráno! To byla neuvěřitelná reakce publika. Běhali za námi i známé osobnosti s tím, jestli už máme CD. Byl to krásný zážitek.

Jak jste na tom s nervozitou?

Romeo: Moje první koncerty byly hrané s nervozitou, teď už ale nejsem nervózní. Spíš než za nás jsem nervózní za techniku, protože s tou může být spousta problémů.

Už nějaké někdy nastaly?

Romeo: Ano, nezapnul se nám počítač. Ne, že by za nás počítač hrál, ale dnes to tak funguje, máme různé samply a na nich náš sound stojí. Abychom to dali naživo, potřebovali bychom 20členný sbor a spoustu hudebních nástrojů. Chceme dát lidem všechny zvuky, které znají z nahrávek.

Jakub: Dnes je to velmi rozšířené a používá se to běžně.

Romeo: Ale zas to není jako Justin Bieber, kdy by hudba v případě, že bychom začali zvracet, hrála pořád stejně. To ne. (smích)

To přijde až za pár let?

Roman: Myslím, že se shodneme na tom, že na full playback nikdy nepojedeme. To není ono.

Kdybyste dostali exkluzivní nabídku zpívat na Českém slavíkovi, ale jen na full playback, odmítnete?

Jakub: Nevím, jestli jsme takoví machři, abychom to odmítali, zvlášť v tuhle chvíli, kdy jsme na začátku, ale nemáme to rádi.

Romeo: Nebudeme si lhát. Je to reklama a byli bychom hloupí, kdybychom to nevyužili. Musíme to brát i jako byznys. Ale nebudeme si to na každém koncertě dělat snadné tím, že si pustíme playback a „pojedeme“.

Roman: Měl bych s tím problém a dobře by se mi z toho nespalo. Stačí, že to vidím u některých Superstar.

Romeo: Dělají to v Superstar, ale to je z technických důvodů, to neřeším. Na koncertě mě ale nikdo nedonutí hrát na playback.

Nebojíš se, že u tebe převládne touha jít na jeviště do muzikálu?

Jakub: Určitě by se to dalo skloubit. Ale u muzikálového herectví musí být ještě větší štěstí, než u uchycení kapely, protože herců je strašně moc. Když jdeš do muzikálu, musíš umět i tancovat atd. U něčeho je samozřejmě ta stránka slabší a nemusí to vyjít, nebo nemusíš mít štěstí na lidi. Tak to chodí všude. Bylo by určitě fajn mít nějakou tu zkušenost s činohrou, ale spíš se soustředím na hudbu s kapelou.

Romeo: Podle mě Vojtek taky není nic moc a zpívá v muzikálech.

Jakub: Protože má jméno z Kabátu.

Romeo: Ty zase budeš mít jméno z The Travelers. (smích)

Kluci, co si pod větou „Inspiraci bereme ze života“ představujete vy?

Romeo: Promiňte, kluci, to jsem vymyslel a psal za vás, ale odpovězte.

Honza: Nerad upírám veškeré soustředění jen na jednu věc, snažím se ze života dostat vše, co dává. Nesnažím se jednou věcí trávit 5 dní v týdnu. Zkoušel jsem to, je to pro mě ztráta času, protože nemám čas na nic jiného, takže se vše snažím skloubit tak, abych odpoledne po práci měl čas i na ostatní koníčky.

Romeo: Těmi koníčky myslí manželku.

Když už jsme u těch kompromisů, jak byste se zachovali, kdyby se vás fanoušci začali pokoušet stylizovat svými připomínkami jinam, vyhověli byste jim a přizpůsobili se vkusu většiny, nebo si dál „jeli to svoje“?

Jakub: Už teď děláme hudbu dost pro lidi. Není to tak, že vytvoříme hudbu a řekneme si: “Myslete si o tom, co chcete.“ Takoví nejsme.

Romeo: Nedokážu si představit skládat pro někoho na povel. Do nějakých pořadů to po nás chtěli, zkusili jsme si to, sice to klaplo, ale že bychom dělali hudbu, co není od srdce, to ne. Na povel se nehraje. Naši hudbu si najdou lidi, kterým se bude líbit.

Roman: Víš, co říkal Steve Jobs o Applu?

Romeo: Ajťák se ozval!

Roman: Říkal, že lidi nevědí, co vlastně chtějí, dokud jim to nedáš. Musíš přijít a říct: „Tady to máš,“ a oni řeknou, jestli je to dobré, nebo špatné.

Romeo: Kdybychom hudbu přizpůsobovali novým lidem, ti staří se na náš vykašlou. Hudbu proto budeme dělat pořád stejně, i když tam bude nějaký vývoj. Lidem se to buď bude líbit, nebo nebude.

Zažili jste na některém svém koncertu něco neobvyklého?

Romeo: Na prvním koncertu po nás holky začaly házet kalhotky a chtěly podpisy na prsa. To asi bylo na první koncert neobvyklé. Asi si nás spletli s Raegem. (smích)

Setkali jste se i s něčím negativním?

Romeo: Zatím ne. To je ale tím, že ještě nejsme tolik v podvědomí. To určitě přijde, protože všem se nezavděčíš. Paparazzi se nebojím, protože to v Česku nefunguje tak, že by lítali po všech kapelách. Dneska už jsou daní jednotlivci a hvězdičky, které sledují.

Uvádíte, že vaší inspirací je sám život. Co to znamená?

Jakub: Život je pro mě inspirací mimo jiné. Inspirací pro život je mnohem víc. Žiju tím, co mě baví, a to je zpívat. Zasvětil jsem tomu život, studuji muzikálové herectví. Baví mě herectví a činohra, ale ze všeho nejradši zpívám, to je ten důvod, proč jsem s klukama v kapele. Ze začátku jsem byl skeptický, ale teď se to dobře rozbíhá a kapela jde dobrým směrem. (zaťuká na sůl a následují ho všichni ostatní) Ano všichni zaťukáme. (smích) Jsem z toho nadšený čím dál tím víc.

Vaše kapela existuje už delší dobu, ale v jednom kole jste až poslední dobou. Čím to?

Romeo: To je dobrá otázka. Myšlenka kapely vznikla už v roce 2009, ale největší problém byl sehnat dobrého managera a vedení, které by nás někam protlačilo.

Romeo: V minulosti jsme měli managery dobré i špatné; to, že byli špatní, se vždy ukázalo až na konci.

Jakub: Bylo to hezké, ale když se začalo jednat o důležitých věcech, ukázalo se, že to vůbec není takové, jak se zdálo.

Romeo: Bylo to tvrdé síto, během kterého jsme si zažili příjemné a hlavně i ty nepříjemné věci.

Co máš na mysli?

Romeo: To radši nebudeme řešit. Vystupovali jsme na Milada Festu a byli jsme doporučeni managerovi, kterého máme teď. Dělá s námi neuvěřitelné věci a to za krátkou dobu. To nás motivovalo pracovat. Díky němu tomu daleko víc věříme. Je dobré, že se něco začalo dít až po tom, co nás lidi viděli na stagi. Nejsme žádné tlačenky, na pódiu jsme si to vyhráli.

Co si myslíte o talentových soutěžích?

Romeo: Nevidím úspěch v tom mít úspěch v talentové soutěži. Neberu to jako úspěch, protože kromě jednoho nebo dvou lidí to zbytek semlelo a nic z nich nezbylo. Raději volím běh na dlouhou trať. Já vím, jak to funguje. Je to byznys, jsou v tom peníze a je to jenom o protočení hezké tvářičky. Není to nic jiného, než marketing. Není to o talentu. Soutěže pro nás skončily. Mohli bychom to zkusit maximálně někdy v cizině, třeba v Německu. A to jenom kvůli tomu, aby nás lidi viděli. Soutěže v Česku nemají absolutně nic společného s muzikou.

Nevidíte výhodu ani v tom, že se jméno vaší kapely dostane na obrazovku?

Roman: Podívej se, co to s 99 procentama soutěžících udělalo, když se profláklo jejich jméno. Byli měsíc vidět a pak po nich ani pes neštěkne.

Romeo: Dejme si příklad. Kdo minulý rok vyhrál Talent? Myslím, že to byl Dae Men. Víte o nich něco? Já ne.

Ostatní: Ne.

Romeo: Vidíte. Vím, že byli oblíbení Mako Mako!, ty jsem jednou viděl na Miss Agro, ale dál o nich nevím.

Jakub: Myslím, že se rozpadli.

Romeo: No vidíš. Proto když už do soutěže, tak v cizině, v Česku jsou jiná vhodná média – lepší, přirozenější, vhodnější. České soutěže vás semelou. (začne křičet) Nechoďte do nich! Nikdo!

Myslíte si, že bez nich máte šanci dostat se vysoko? Kruhy jsou docela uzavřené.

Romeo: Jde o to, co je naším cílem. Spíš se chceme proslavit jinak, než takhle. Tohle je patnáct minut slávy, nic víc.

Jakub: Musíte narazit na dobré lidi a na dobrého managera, což teď máme.

Uvádíte, že vaše hudba je citlivá a energická. Jste takoví i vy?

Romeo: Určitě. Kdybychom nebyli citliví, nemohli bychom takovou hudbu nikdy napsat.

Tímto jsi asi získal další fanynky.

Romeo: (zasní se) Jé. Tak to bych rád řekl, že mám rád snídani v růžích. Když zapadá slunce, tak brečím, protože mizí. Ráno zase brečím radostí, protože vychází. (smích) Ne, teď vážně. Je důležité, aby si lidi všímali našich textů, protože v nich nepíšeme pouze věty typu „Miluju tě, lásko“, i když říká každý, že to nepíše. My to ale opravdu nepíšeme, máme tam duchaplné a citlivé věci, ve kterých je však vliv našich životních událostí. Jsou psány ve formě příběhů, ne konkrétních citů, na které bychom balili holky – takhle to u nás nefunguje. Každá písnička je ovlivněna konkrétní událostí.

Kubo, zpíváš i sólově. Jak ses ke zpěvu dostal?

Jakub: Z mé rodiny nikdo umělecky nadaný není, snad jen tátův dědeček.

Romeo: Praotec Čech!

Jakub: Je to tátův dědeček, takže můj pradědeček. Už nežije, ale prý vedl učitelský pěvecký sbor, takže asi uměl zpívat. Je to ob generaci. Nikdo jiný se uměleckým směrům nevěnuje, takže jsem se sám divil, když jsem v deseti letech začal chodit do pěveckého sboru v Praze, kde jsem přeskočil několik oddělení, protože mě hned dali do koncertního. Díky tomu jsem se octl v Rudolfinu a na nové scéně Národního divadla. Bylo to pro mě něco velkého a chytlo mě to. Zpěv jsem potom přerušil gymnáziem, což byla asi chyba, protože maturita z gymnázia je mi na nic. Postupně jsem začal nahrávat písničky, které jsem slyšel v rádiu a doma, a obstaral jsem si „domácí studio“. V muzice jsem pokračoval nahráváním a teď jsem v kapele s kluky. Chodím na konzervatoř, baví mě muzikál a věnuji se tomu. Mám rád i fotografování, jsem umělecký tvor.

Toužíte v kapele po něčí spolupráci?

Romeo: Upřímně ani ne. I když by bylo fajn udělat nějaký projekt. Klukům jsem to ještě neřekl, protože nevím, jestli se nám to podaří, ale bylo by fajn udělat double koncert třeba s Charlie Straight. Dva zpěváci by jeli spolu. Albert je skvělý zpěvák, Kuba je skvělý zpěvák, tak proč to nespojit dohromady.

Roman: Mám rád, když se na koncertě objeví člověk i z trošku jiný hudby.

Romeo: Přesně, i kdyby to byl rapper.

Jakub: To by bylo zajímavé. V tomhle smyslu pro spolupráci jsme.

Romeo: Je to zpestření pro lidi i pro nás, takže proč ne. Spousta kapel má producenty, kteří jim pomáhají s muzikou, ale mně se líbí, že si to všechno děláme sami.

Nebavme se jen o kapele a přejděme k vám. Kde pracujete?

Romeo: Já jsem profesionální muzikant. Skončil jsem školu, takže mám spíš brigády.

Radek: Dělám databázového analytika, takže jsem rád, když přijdu domů, změním se o 180 stupňů a věnuji se hudbě.

Romeo: To je tak rajcovní!

Honza: Já pracuji v logistice, přeprava nadrozměrných nákladů. Když na dálnici uvidíte oranžové blikající auta, která blokují dopravu, tak to zařizuju já.

Romeo: To budeš oblíbený!

Každý z vás je vzhledově naprosto jiný typ. Poskládali jste se takto schválně, aby si vybrala každá slečna a vy jste tak měli větší okruh obdivovatelek?

Jakub: Proběhl casting. Vybíral to Romeo a tyhle tři vybral víceméně podle vlasů, takže Radek, Roman a Honza zastupují severské typy. (smích)

Romeo: Jen žertuje. Vybírali jsme podle toho, kdo s námi chce spolupracovat a koho to baví.

Jste připravení na to, že někteří z vás budou u slečen oblíbenější, než ti ostatní?

Romeo: Vždycky bude někdo žárlit, ale co se dá dělat. Vždycky se najdou nějaké fanynky, které se smíří i s těmi ostatními (smích). Ale nespíme s nimi. (smích) Jsme zadaní gentlemani, alespoň někteří z nás. Zatím jsme to neřešili, protože byly spíše v tom přátelském duchu, než v tom postelovém.

Kluci, v rámci kapely se kolem vás točí dvě vizážistky. Dáte na vzhled hodně?

Romeo: My ne, ale je to potřeba. Minimálně na fotky, tak to musí být, a kdo říká, že ne, ten je hloupý. Na koncerty se zase tak nestylujeme. Jsem rád, že každé ráno netrávím hodinu u zrcadla s make-upem.

Jakub: Samozřejmě, jsme krásní i bez toho. Ale nebylo by divné, kdybychom se malovali. Vemte si panovníky ve středověku, ti se malovali. Původně se malovali pánové, až potom ženy, takže na tom není nic divného. Móda se vrací. (smích)

Romeo: A pak se zjistilo, že to muži nepotřebují, ale ženy by se raději malovat mohly. (smích)

Je vám příjemné, když se o vás někdo stará?

Jakub: Ano!  Já si to užívám. I focení je perfektní.

Romeo: Je krásné, když takhle nadšeně člověk spolupracuje. Ale není vizážista jako vizážista a není fotograf jako fotograf.

Takže vás baví i práce kolem muziky, která se přímo netýká hudby?

Jakub: (nadšeně) Jo, jo! Podle mě jsme si to užívali všichni, ne? Je to skvělé.

Romeo: (skepticky) No… chvilku. Vždycky si říkám, že by to mohlo skončit dřív, ale jde to. Naštěstí to není na celý den.

Radek: Ostatní věci k tomu sice patří, ale primárně to děláme kvůli muzice.

Jakub: Samozřejmě, tohle je jen zpestření. Milé zpestření!

Romeo: Nakupování se stylistkou byl děs. Proboha! Představ si pět chlapů, kteří s dvěma holkami běhají po celé, opravdu po celé Praze a pořád si zkoušejí oblečení. Holky si to užívaly, ale já už jsem to nezvládal. Pro nás to není. Já bych si vzal jen trenky a triko a šel bych se fotit.

Máte přehled, kdo tvoří gró vašich fanoušků, abyste se jim těmito fotkami zavděčili?

Roman: Reálně to vidím tak od 15 do 25 let.

Jakub: Já to vidím klidně i do 30, možná i do 40.

Romeo: Cílová skupina, pro kterou píšeme hudbu, je kolem 20. Středoškoláci a vysokoškoláci. Jsem rád, protože jsou vděční a energičtí.

Co váš příští rok čeká?

Romeo: Nechci být konkrétní, ale plánujeme koncerty po celé republice, hlavně ve studentských městech a na festivalech. Připravujeme nové písničky a rádi bychom natočili album, ale to se bavíme spíš o druhé polovině roku.

Uvádíte o sobě, že máte rádi Charlie Straight, Tomáše Kluse, Buty, Mig 21 a vedle nich Věru Špinarovou. Nezvyklé.

Jakub: To platí jenom na mě. Psal jsem to já, protože Věra Špinarová je neuvěřitelná baba. Má naprosto neuvěřitelný hlas, který umí nádherně rozeznít. Velice si jí jako zpěvačky cením, už od doby, kdy jí vyšla písnička Jednoho dne se vrátíš. Ta písnička je tak nádherná, že jsem ji taky přezpíval.

Romeo: Jsme hodně rozdílní, co se poslechu hudby týká, máme opravdu široký rozhled. Spousta kapel stylizuje svůj poslech k tomu, co hraje. Proto nechceme říkat, že posloucháme jenom Charlie Straight, jenom Coldplay, nebo jenom Muse. Posloucháme všechnu kvalitní hudbu. Od Kornů až po Tomáše Kluse, i toho beru, ne jako hudebníka, ale jako textaře. Neviděl jsem ho na koncertě, ale vypadá dobře, takže je asi pro holky charismatický. Takový folkař tu dlouho nebyl.

Jakub: Poslouchám veškerou kvalitní hudbu, pokud má nápad. Když zaujme hudbou nebo textem, vždy si to rád poslechnu.

Propagovali jste petici na záchranu brněnské Flédy, nepatříte tady mezi ty, kteří mezi Brnem a Prahou cítí jistou nevraživost?

Romeo: Vůbec. Podle mě je pragocentrismus mýtus. Nenávist ke kultuře z jiného města necítím, i když se s tím u ostatních setkávám pořád. Vždyť jsme proti Brnu neválčili ani v první, ani v druhé světové válce. Nevím, proč se takové kraviny řeší. Bojoval bych za záchranu každého klubu, navíc Fléda je známý klub i v Praze.

Trávíte spolu hodně času, nelezete si občas na nervy?

Romeo: Zas tolik času spolu netrávíme. Je tady sice spousta tvrdých hlav, je těžké to ukočírovat, ale zatím je to v pohodě a v přátelské atmosféře.

Je vás pět. Není občas těžké se na něčem dohodnout?

Romeo: Občas je. Už jsme se shodli na tom, že vždycky někdo musí mít poslední slovo. Jinak by to nefungovalo a pohádali bychom se.

Kdo má zatím poslední slovo?

Romeo: Zatím já, kvůli zkušenostem.

Roman: Řeknu k tomu jediné: Demokracie v kapele je na ho*no.

Romeo: Myslím, že všude je demokracie na ho*no. Ne, že bych chtěl totalitní režim, vztahuju to jen na kapely a firmy. Všude musí být vedoucí, i v kapele. Všem dává šanci se demokraticky vyjádřit, ale zatím věřím svému úsudku. Naposledy jsme se pohádali kvůli bubínku, byly dvě možnosti, jak určitou pasáž zahrát. Nezabýval jsem se tím a pomalu už lítaly nože. Nakonec jsem řekl, jak to bude, a bylo to v pohodě. Nehádáme se moc, ale občas to být musí. Pokud je kapela, která se na zkoušce nikdy nepohádala, tak chci do ní. (ostatní se na něj nevěřícně podívají) Ne, žertuju. Chci být s vámi.

Chtěli byste něco vzkázat čtenářům?

Radek: Chtěl bych pozdravit všechny z rodiny, hlavně maminku. (smích)

Romeo: Rozhovor bych skončil moudrem: Každý příběh si zaslouží hudbu a každá hudba si zaslouží příběh.

Jakub: Také znám jedno krásné přísloví: V malých věcech se spolehni na rozum, ve velkých věř svému srdci.

Romeo: We Are The Travelers and We Are!