Zima a sníh. Pro někoho každoroční důvod, proč odjet na dovolenou na jih, pro Václava Sůru něco naprosto přirozeného. Tento český polárník a dobrodruh propadl severským příběhům už v dětství a svou první expedici absolvoval hned po roce 1989. Jako čtvrtý Čech stanul na Severním pólu a mimo to podnikl výpravu i na Špicberky či do Grónska, kde jistý čas žil s Eskymáky. Od nich beze sporu pochytil mnohé pro svá další polární dobrodružství. Jedním z největších úspěchů vůbec je pro Václava Sůru první český přechod zamrzlého jezera Bajkal, který zvládl v roce 2010 spolu s Pavlem Blažkem v druhém nejrychlejším čase na světě. O jeho cestách a zážitcích z nich poutavě vypráví na besedách, kde také pouští své dokumenty. Jedna taková beseda byla pořádána i v rámci XIX. ročníku Celostátního srazu cestovatelů ve Frenštátě pod Radhoštěm. Tam jsem se jej také zeptala na další zajímavosti z jeho cestovatelského života.
Pane Sůro, máte za sebou celou řadu cest a jste polárníkem tělem i duší. Pojďme se bavit nejprve obecně o životě takového polárníka. Na rozdíl od ostatních cestovatelů musíte mnohé přizpůsobit extrémně nízkým teplotám. Například stravu, léky, vybavení. Jak moc si vystačíte s přípravou sám?
Za dvacet let už přibližně vím, jak mám postupovat. Jídlo je alfou a omegou celé expedice. Samozřejmě záleží na její náročnosti, takže když jsme například plánovali přechod Bajkalu, věděli jsme, že výživu budeme muset konzultovat s odborníkem, panem Havlíčkem, který nám poradil doplňky stravy a sestavil jídelníček tak, abychom vše zvládli. Obecně však musím počítat s tím, že mířím do extrémně nízkých teplot a tomu svou stravu přizpůsobuju.
Co se týče léků a zdravotních znalostí, jak jste na tom s přípravou? Jsou nějaké léky, které do nízkých teplot vzít nemůžete?
Je pravda, že příprava se nesmí podceňovat. Tak například led na Bajkale je sladkovodní, tudíž velice ostrý a křehký. Hrozilo nám nebezpečí, že bychom se při pádu mohli pořezat a než by k nám dorazila záchrana, mohli bychom vykrvácet. Proto bylo třeba navštívit před expedicí odborníka a projít základním chirurgickým kurzem šití. Museli jsme počítat i s tím, že běžná anestetika v ampulích by nám zamrzla.
Jak si vybíráte své partnery na expedice?
Je to tak, že si vymyslím nějaký projekt a pak hledám parťáka. V případě Bajkalu jsem podnikl výpravu s Pavlem Blažkem. Toho jsem pozoroval léta, je to velký sportovec a rád leze po skalách v zimě. Pavel je na tom fyzicky lépe než já, naopak co se týče zkušeností, tak v těch mám navrch. Spojili jsme obojí dohromady a dobře to fungovalo.
Někde jsem četla, že máte speciálně upravenou výstroj. Je to u polárníků běžné, že si dělají své vlastní „vychytávky“?
Každý polárník má své úpravy, fígle, ale je pravda, že si je každý hlídá. Všichni je totiž zaplatíme tvrdými zkušenostmi. Proto je jasné, že si je rádi necháváme pro sebe. Například na severní pól se jde z bezpečnostních důvodů na lyžích, k nim jsem si vázání navrhl sám. Můj tatínek mi jej pak podle nákresu sestrojil.
Pojďme se teď bavit o Vašem přechodu zamrzlého jezera Bajkal. Ten jste uskutečnil bez jakékoli pomoci a asistence zvenčí, tedy bez psího spřežení, bez padáků. Proč jste se rozhodli pro tento typ treku?
Samozřejmě si každý musí srovnat v hlavě, jak chce cíle dosáhnout. Konkrétně v případě Bajkalu jsme s Pavlem věděli, že budeme první Češi, kteří se jej pokusí přejít, proto jsme chtěli tento přechod uskutečnit co „nejčistěji“, tedy Unsupported & Unassisted (pozn. bez pomoci a asistence). To znamená, že jsme s sebou měli veškeré vybavení, potraviny, palivo do vařiče. Nic jsme neodhazovali, také proto naše sáně na začátku expedice vážily 108 kilogramů na každého. Hlavní byl náš sportovní výkon. Neznamená to však, že bych byl proti použití padáků nebo tažných psů. Například během mého pobytu v severním Grónsku jsme jich hojně využívali při lovu.
Během přechodu Bajkalu jste desátý den dostal zánět šlach, odrazilo se to nějak na Vaší psychice? Jak jste se s tím popral?
Mou psychiku to nijak zvlášť neovlivnilo, šel jsem vzadu a Pavel napřed. Ten kdo jde z expedice první, má větší zodpovědnost. Musí se otáčet, kontrolovat, aby druhému neutekl. Mně nevadí, když jdu v zadu, ale je pravda, že zánět šlach mi cestu poněkud znepříjemnil. Satelitním telefonem jsem vše konzultoval s vojenským lékařem. Ten mi řekl, že za normálních okolností by se mi dala sádra, ale to bylo v mém případě nemožné. Proto jsem si dával Priznicovy obklady, které opravdu pomáhaly.
Již jste se zmínil o Vašem pobytu v Grónsku, kde jste bydlel v osadě Eskymáků. Určitě to pro Vás byla cenná zkušenost pro další výpravy…
Tak samozřejmě. Je pravda, že jsem v severní oblasti Grónska přebýval s Eskymáky skoro dva roky a za tu dobu jsem se naučil spoustě užitečných věci. Pro zasmání, mohl bych porovnat přemýšlení Eskymáka a Evropana. Jednou jsme vyjeli na lov alek, to jsou severští ptáci podobní české kachně. Eskymák mi řekl, abych dal ohřát vodu do kotlíku, že připravíme oběd. Vytáhl jsem kotlík, nabral do něj sníh, dal jej roztopit a z batohu jsem vytáhl lahvičku se solí. Eskymák se mi začal smát, až se plácal do kolen, pak z kotlíku sníh vysypal, šel k trhlině a nabral mořskou vodu. Pak mi to až došlo. Teď, jakmile chci ohřát vodu na polívku, vím, že tento postup je rychlejší (smích).
No a co taková letní dovolená polárníka. Slunce a pláž, snesete tento typ dovolené?
Upřímně, mám rodinu, tudíž musím nabrat jistý rodinný kredit (smích). Je ale pravda, že ležet na pláži je pro mě něco nemyslitelného, proto jsme s manželkou udělali kompromis. Jeden den na pláži a druhý v horách, v přírodě.
Máte před sebou ještě nějakou metu, které byste chtěl dosáhnout?
Je pravda, že mám v hlavě ještě okolo deseti nápadů na expedice, ale s tím se musí počkat na vhodnou dobu nejen kvůli sponzorům. Konkrétní však nebudu, abych to nezakřikl, nechte se překvapit.
Sám o sobě říkáte, že jste dobrodruh poloamatér, proč to? Kdo je podle Vás profesionálem?
Jsem poloamatérem, jelikož mě cestování neživí. Cestovatelé a dobrodruzi profesionálové jsou podle mého ti, kteří vykonávají profesi průvodce a jsou na cestách častěji než já.
Sám byste takovou profesi vykonávat nechtěl?
Myslím, že ne. Pro mě je nejdůležitější onen prožitek z cesty. Nebyl bych z ní tak nadšený a neužil bych si ji, kdybych si například s nějakým klientem nesedl. Jsem takový polárnický „srdcař“.
