V modelingovém světě není nic jednoduché. Konkurence je natolik obrovská, že každý krůček mířící o trošku výš stojí mnoho úsilí. Představy o šťastném životě krásných a všemi obletovaných modelek jsou až nad míru idealistické. Jejich největší trable spočívají v silných konkurentkách, strachu ze stárnutí a samozřejmě v nedostatečně prefektním těle. Modelek, které propadly anorexii nebo bulimii jsou celé řady. Nemalá část si touto posedlostí vzala život.
,,Vím, jak chutná vzduch“ je autobiografie jedné ze ,,šťastlivkyň“, které se z mentální anorexie vyléčily. Dánská modelka Maria Hirse své nemoci propadla v sedmnácti letech. Bývala jednou z mála, která se ve své branži nikdy v jídle extrémně neomezovala. To vedlo k nepatrnému příbytku na váze. Myšlenka, že se musí dostat na svoji původní hmotnost se zdála původně nevinná, jen kdyby nezatoužila po větším úspěchu. S ubývající váhou rostly nabídky a postupem času se stala nejúspěšnější modelkou agentury. Bohužel to nechala zajít daleko.
Knihu bych hodnotila velmi kladně, především za až neuvěřitelnou otevřenost autorky. Biografií na toto téma jsem už pár prečetla. Příběh Marie Hirse však rozhodně stavím na první místo. Za dokonalé vylíčení jejích pocitů, nálad a úvah. Za dechberoucí momenty se skličujícím závěrem, kde Maria popisuje, jak si sáhla na tenkou hranici mezi životem a smrtí.
Opravdu depresivní zážitek nakonec Marii zachránil život. Uvědomila si, že doslova visí na vlásku a rozhodla se pro okamžité léčení. Mnoho let na to začala pracovat jako psychoterapeutka a své anorektické období sepsala do této knihy.
