Mladí lidé chtějí poznávat svět a mají dnes také mnohem více příležitostí vycestovat do zahraničí. Na studijní pobyt nebo pouze z vlastní iniciativy. Nabízí se jim možnost poznat kulturu i obyvatele dané země a procvičí si jazyk. Především ale mohou v zemi pracovat či studovat. S pobytem v Londýně má zkušenost i Magda Kolmanová.
Foto: @Doug88888 (flickr.com)
Každý začátek je těžký. Může být ale také velkou výzvou. Možná i vy přemýšlíte o tom, že po studiu odjedete do zahraničí. Jak Magda zvládá život v cizině, s jakými problémy se tady potýkala a co ji na Londýně překvapilo? Přečtěte si následující rozhovor. Možná v něm najdete inspiraci.
Rozhodla ses odjet do Londýna. Co tě k tomu vedlo?
Jestli čekáš, že řeknu, jak hrozně mě to město okouzlilo a já měla jasno, že pojedu přesně tam, tak přesně tak to není. Potřebovala jsem si najít praxi do školy, povinnou. Posílala jsem desítky e-mailů a žádala o místo a tady mi jako jediní odpověděli.
Co všechno jsi musela zařídit od první myšlenky na odjezd až po to, kdy jsi skutečně balila kufry?
Letěli jsme docela nepřipravení. Akorát letenky byly zamluvené, připlatili jsme si pojištění a zbytek sháněli na místě. První dvě noci jsme spali na levnějším hotelu a odtamtud hledali nějaké trvalejší bydlení, to se nám povedlo sehnat skoro okamžitě. Akorát že nemají moc ve zvyku reagovat na e-maily, tak jsme museli psát sms, na volání jsme neměli ještě odvahu.
Vzala sis s sebou přítele. Nebyl tím důvodem taky tak trochu strach, jak takové dlouhé odloučení zvládnete?
I toho jsem se trochu bála, větší strach jsem měla ale spíš z toho, jak polovesničan, který se ztratí i na rovné ulici, zvládne Londýn. I po několika měsících nerada jezdím někam sama, protože pak nevím, jak se mám dostat zpátky.
Jak vám to teď klape, taková zkušenost asi vztah hodně prověří… Nedostavila se ponorková nemoc?
No jéje, každý den se chceme zabít. Ale protože ještě nesehnal normální práci, skoro se nevidíme, volný víkend neměl ani jednou. Já končím v práci v 5, on v 5 začíná. Možná to nás od úplné ponorky zachránilo.
V Londýně už pár týdnů bydlíš, ale jaké byly tvé první pocity po příletu na místo?
První pocit byl šok. Šok z toho, že jsem skoro jediná bílá, šok z neuvěřitelného nepořádku na ulicích – místo odpadkových košů jsou na ulicích poházené plné igelitové tašky a pytle. A hlavně jsem čekala, že tu jsou lidé milejší a vstřícnější než u nás. V mé čtvrti to rozhodně neplatí. Věřím, že je to ale asi hlavně proto, že tu nemáme skoro žádné „pravé“ Brity. Většina je přistěhovaná ze všech koutů světa a potomky vychovají podle zvyklostí svých zemí. Těch několik Britů, které se mi povedlo poznat, je velmi vstřícných a přátelských.
A co práce?
Pořád ještě slýchám, jak je tu snadné najít práci, protože před lety to snadné bylo. Neplatí to, už dávno ne. Řekne vám to kdokoli, kdo tu bydlí a tu práci shání, nebo sháněl. Stěhují se sem tisíce a tisíce lidí právě s vyhlídkou nové práce/života. A pak narazí. Spoustu certifikátů z Čech můžete akorát tak zahodit, tady je neuznají, a kurz na tu stejnou věc vás vyjde mnohdy i na stovky liber. Pokud tu někdo chce najít slušnější práci, výborná angličtina je, pokud nemáte kontakty, nutnost.
Překvapilo tě něco na Londýně jako takovém nebo na jeho obyvatelích?
Mě tady překvapuje každý den něco. Udivený výraz je momentálně nejčastější podoba mého obličeje. Kromě mě tu zřejmě neřeší nikdo nic. Kolem vás projde starší vysoký pán v minisukni a neuvěřitelně vysokých jehlách a ostatní se tváří, že je to běžné.
V čem se liší jejich mentalita od té české?
„Čistokrevní“ Angličané jsou přátelští, rádi pomůžou, ale s upřímností to už není tak slavné, oni ti radši řeknou nepravdu, než aby se tě třeba dotkli. Takže rozhodně nejsou jako my.
Poznala jsi už trochu kulturu Londýna?
Poznala jsem tady především kulturu všech možných zemí, tu anglickou ještě úplně ne, hrozně jsem se těšila na čaj o páté, ale stále neznám nikoho, kdo by ho vážně připravoval.
Odjela jsi daleko od rodiny a přátel…
Kdybych jela sama, asi by se mi stýskalo, ale tím, že tu mám společnost, nepřipadá mi, že bych byla od rodiny a známých tak daleko. Hlavně v dnešní době, kdy je kontakt víc než snadný. Ale hrozně mi chybí moje zvířata.
Nastaly během tvého pobytu nějaké komplikace nebo situace, se kterou sis nevěděla rady?
Založit bankovní účet byl zážitek. Založí vám ho pod podmínkou, že dodáte potvrzení o práci. K získání práce potřebujete bankovní účet. Několik situací tohoto ražení se tu opakovalo, pak jsem se smířila s tím, že logika je tu poněkud jiná a už se nenechám vyvést z míry.
Jiná věc byl spolubydlící z bývalého baráku. On byl i důvodem, proč jsme se odstěhovali. Dennodenní šikana od 45letého maročana, který si připadal jako vládce všeho bytí, byla na mé nervy moc. Člověk, který ve vzteku rozbil pěstí varnou desku, protože jsem neumyla talíř, mi nepřišel jako vhodný spolubydlící. Přerovnávání mých osobních věcí, nechávání odpadků před mými dveřmi a pravidelné stížnosti na všechno, byly už jen třešničkou na dortu.
Našla sis tady už nějaké přátele? Setkáváš se třeba i s Čechy, kteří zde žijí?
Jediní lidé, které bych nazvala přáteli, jsou jedni z našich bývalých spolubydlících. S těmi jsme stále v kontaktu a rozumíme si výborně, i když jsou o nějaký ten rok starší. Kdyby mi to neřekli, tak žiju v domnění, že jsou dokonce i mladší. Ale jinak jsem neměla moc příležitostí se seznámit. Snad se mi ještě povede to napravit.
Jak jsi na tom s angličtinou? Zlepšila se tvá znalost jazyka za tu dobu, co v Londýně bydlíš?
Čekala jsem, že se ze mě zázračně stane skoro rodilý mluvčí. Nestalo se tak, ono jazyk se nevstřebá do člověka sám, on se ten člověk musí i sám snažit. Ale samozřejmě tu zlepšení je, nejsem si pořád ve spoustě věcí jistá, ale už jsem překonala ten strach promluvit. Nikdo se nesměje, ani když vyplodím sebevětší nesmysl. A další věc, proč to s angličtinou nejde tak slavně je to, že tady jde slyšet častěji polština a různé indické jazyky.
Kdy plánuješ návrat do ČR?
V tom ještě nemám jasno, v březnu mi začíná semestr, do té doby se mi moc vracet nechce, po praxi, která mi končí v listopadu, bych se ještě ráda koukla do jiných končin země, pryč z Londýna.
Jak bys popsala těch pár měsíců, které jsi už v cizině strávila? Odjela bys tam znova?
Rozhodně bych jela, doufám, že tohle nebude moje poslední zkušenost s cizí zemí, i když si pořád na něco stěžuju, je tohle úžasná zkušenost.
