Psohlavci

Historický román pojednává o Chodech. Chodové usilují o obnovení chodských výsad. Odboj je však potlačen a hlavní hrdina popraven. Tento román nejdříve vycházel na pokračování v časopise Květy, teprve roku 1886 román vychází knižně. Název románu Psohlavci odkazuje na přezdívku Chodů, která vznikla z nadávky, která se používala pro nepřátele a pro rebely. Až v tomto románu dostává přezdívka ráz statečnosti a osvobozuje se od nálepky nadávky.

O autorovi

Alois Jirásek se narodil 23. srpna roku 1851 v Hronově. Byl to český prozaik, dramatik, autor řady historických románů. Je také jedním z představitelů realismu. Narodil se do selského rodu. Jeho otec, původem rolník a poté pekař. Měl hodně sourozenců, čtyři sestry a čtyři bratry. Navštěvoval německé benediktinské gymnázium v Broumově a české gymnázium v Hradci Králové.

Vystudoval také historii na pražské univerzitě. Žil čtrnáct let v Litomyšli, kde byl gymnaziálním profesorem. Učil dějepis a zeměpis. Roku 1888 se usadil v Praze. Od roku 1903 až do své smrti působil jako pedagog i jako spisovatel. Obnovil přátelství s Mikolášem Alešem. Navázal přátelství se Zikmundem Wintrem, K. V. Reisem, rovněž se přátelil s mladší generací jako Zdeněk Nejedlý, J. S. Machar a další.

Od roku 1909 odešel do důchodu a věnuje se pouze literární činnosti. Často navštěvuje svůj rodný Hronov, podniká však cesty i do jiných míst, kam také umisťuje svá díla. Jako jeden z prvních podepsal v květnu 1917 manifest českých spisovatelů. Účastnil se také deklarace vyhlášení Československé samostatnosti, vítal také projevem prezidenta Masaryka. Stává se poslancem Revolučního národního shromáždění Republiky československé.

Ve volbách roku 1920 získal senátorské křeslo v Národním shromáždění. V politice vydržel až do své nemoci, která mu znemožňovala psaní. Byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu a to roku 1918, 1919, 1921, 1930. Umírá 12. března 1930 v Praze, pohřben byl v rodném Hronově.

Charakteristika díla

Dílo je posazeno do 17. století na Chodsko, kde se hlavně zabývá Chody a jejich problémy.

Kniha popisuje historické události, které se staly v našich českých dějinách.

Hlavní motivy knihy jsou boj, vzpoura, proroctví a hrdinství.

Ústřední postavy knihy

Hlavní hrdinou knihy bývá většinou lid, než samotná postava. I když se zde vyskytují jednotlivci, mluví obvykle za celý lid, za celé seskupení.

Jan Sladký Kozina – lidmi považován za slabocha, odhodlaný se bít za svá práva. Po své smrti byl chodský hrdina.

Kryštof Hrubý – rychtář, který je Kozinovým strýcem, umírá ve vězení.

Lamminger – pán, kterému mají Chodové robotovat. Dělá vše proto, aby Chodům co nejvíce znepříjemnil život, přitvrdí jim robotu, dosáhne smrti Koziny, ale před oběšením jej Kozina prokleje a do roka Lamminger umírá.

Jazykové prostředky a stylistika

Historický román je psán staročeštinou, tudíž je pro dnešního čtenáře poměrně těžký na čtení.

Chtěl psát co nejvíce realisticky, což znamená, že používal často chodské nářečí, chodil přímo mezi Chody a mezi lidi, aby vše bylo autentické.

Kniha má přibližně 250 stran a 30 kapitol.

Dějová linie

Chodové jsou statečný a otužilý lid, který hlídá v okolí Domažlic zemské hranice. Za to měli různé výhody a práva, byli to lidé svobodní a poddáni jen a pouze královi. Po bitvě na Bílé Hoře se Chodové dostávají do poddanství Trhanovských pánů z Lammingerů, kteří je násilně obraceli na katolickou víru. Neuznávali jim svobodu, nutili je do roboty. Chodové se všemožně brání, ale nepomáhá to.

Konec 17. století je pro ně ve znamení posledního boje za svá práva. Lamminger poručil pokácet starou mezní lípu na půdě chodského rolníka Jana Sladkého Koziny. Kozina žil do té doby spokojeným rodinným životem a byl ostatními považován spíše za slabocha. Kozina se k údivu všech Lammingerovi postaví a správce i s čeledníky vyhnal. To však bylo označeno za odboj proti vrchnosti.

Lamminger přikazuje, aby Kozinu spolu s několika jeho sousedy zatkli. Při prohlídce vojáci nacházejí na statku Koziny truhlu s majestáty a Lamminger přikazuje vše spálit. Netuší, že matka Koziny vše nejdůležitější zachraňuje. Vězně Lamminger pouští, robotu však přitěžuje. Posiluje jejich odpor vůči sobě. Díky zachráněným majestátům Chodové chtějí zpět svá práva, žádají tak ve Vídni u císaře Leopolda.

Zprávy přicházejí příznivé, ale Lamminger nelení. Chodům ubližuje, když v masopustním úterý, před trhanovským zámkem na potupu utopí v rybníce panský karabač. Lamminger posíládo Vídně velmi zkreslenou zprávu o této události. Chodové dostávají negativní vyjádření k záležitosti a odvolávají se k apelačnímu soudu do Prahy. Vysílají tam přední sousedu, mezi nimi je i Kozina.

Ovšem i Praha poznala Lammingerův vliv, poslední majestáty jsou soudem zničené a Chodi mají nařízeno podepsat listinu, že jménem svých krajanů slibují Lammingerovi poslušnost a že litují toho, co udělali. Chodové podepisují, ovšem až na Kozinu a jeho strýce, rychtáře Hrubého. Ti jsou proto ve vězení a rychtář umírá. Na Chodsku se rozpoutává bouře a jsou zde přítomni i vojáci, aby jejich odpor potlačili.

Lamminger je nespokojený s mírným rozsudkem apelačního soudu, Lamminger má velký vliv, odvolává se k hrdelnímu soudu a díky jeho vlivu tak soud rozhoduje, že Lamminger smí jednoho z odsouzených oběsit. Lamminger si vybírá Kozinu, jakožto nejvýmluvnějšího a nejzapřísáhlejšího rebela. I když Kozina Chody mírní a dostává se s nimi tak do sporu.

Rozsudek byl vykonán v Plzni roku 1695 a všichni Chodové musí být přítomni na rozkaz Lammingera. Kozina před smrtí vyzývá Lammingera, že se s ním setká do roka a do dne na božím soudě. Smrt Koziny z něj učinila chodského hrdinu. Po roce od Kozinovy popravy Lamminger slaví, že je živ a zdráv, najednou však je skolen mrtvicí a umírá.

Další díla autora