Všimli jste si také, kolik po světě chodí lidí, kteří se přímo vyžívají v negativitě? Doslova hltají večerní zpravodajství, které je k prasknutí nabité katastrofami. Se zájmem sledují neštěstí druhých, kritizují všechny okolo a v jednom kuse si stěžují na sousedy, na počasí, na svého šéfa, zlobivé děti i na to, že jinému se daří dobře.
Tato situace mě přivádí k otázce, co takové lidi vede k tomu, aby žili v negativní bublině? Je skutečně tak důležité, aby nám den co den negativní informace doslova a do písmene otravovaly život? Negativita je jako virus. Záleží jen na nás, jestli se jím necháme nakazit.
Role médií
Už alespoň tři roky se nedívám na televizní zprávy, nečtu noviny ani se nezajímám o bulvár. Neznamená to, že bych byla lhostejná k neštěstím a tragédiím, které se dějí. Jen sama sobě dávám možnost filtrovat a korigovat, jak a co chci vstřebat do svého myšlení a vizuálního vnímání. Věřím, že podstatné informace se k člověku vždy dostanou a vybírám si pro sebe přijatelnější formy, než sedět před televizní obrazovkou a pasivně do svého života přijímat tragické příběhy, které pro nás exkluzivně a jako jediná natočila nejsledovanější televize v zemi.
Média mají tu moc, že vyberou to nejhorší, co se stalo za 24 hodin na celé planetě – vraždy, krádeže, války, podvody, přírodní katastrofy… – a smrsknou to na 30 až 60 minut, aby tenhle balíček naservírovala divákovi k večeři. Přitom bylo mnohokrát prokázáno, že trávíme-li čas v přítomnosti negativní osoby, má to neblahý vliv na naše zdraví.
Řekněte sami – jak se cítíte po zhlédnutí televizních zpráv? Jste šťastní? Spokojení? Máte po takové mediální masáži pocit, že svět je krásné místo k životu? Jak by to na světě asi vypadalo, kdyby média stejnou energii jako do tragických zpráv vložila do příběhů o lásce, úspěšných a šťastných lidech, o bohatství, o fungujících projektech…?
Rozhodně by nás taková mediální prezentace světa pozvedla výše jako samostatné osobnosti i jako národ. Více bychom jeden druhému přáli úspěch, věřili bychom ve své schopnosti, očekávali bychom to nejlepší, byli bychom vděčnější, hnalo by nás to dopředu za dalším a dalším úspěchem. Zůstávali bychom zkrátka na pozitivní vlně. A pozitivní vlna (stejně jako negativní – vyberte si) může od základů změnit náš život.
MUDr. Jan Hnízdil, který se věnuje komplexní medicíně, veřejně hovoří o tom, jak na naše zdraví působí, sledujeme-li například politickou debatu. Nebývá výjimkou, že se nám rozbuší srdce, zvedne se nám tlak, jsme nervózní, podráždění, rozčilujeme se. Pokud se negativním informacím vystavujeme ještě navíc pravidelně, není těžké domyslet si, že si tak jen zakládáme na zdravotní potíže.
Jedy našeho života
– nadměrně do svého života přijímat násilné či katastrofické zprávy.
Zamysleme se teď prosím chvíli nad tím, proč k podobným vzorcům chování lidé inklinují. Můžou pro ně znamenat jistou formu vlastního potvrzení, že:
– jsou na světě i tací, kteří se pohybují na hranici chudoby, takže oni na tom s penězi nejsou až tak špatně – vždycky se najde někdo, kdo má větší nadváhu/horšího manžela/nemůže najít práci…
Pro některé z nás je jednoduše potěšující, že jiní jsou na tom hůř. Však jistě znáte pořekadlo o tom, že cizí neštěstí vždy potěší. Sami sobě se tak snažíme navodit pocit, že jsme lepší, úspěšnější, šťastnější, bohatší a milovanější. Jenže takto si jen sami lžeme, abychom sami u sebe stoupli v ceně. A abychom na chvíli odvedli pozornost od svých problémů, které nechceme nebo neumíme řešit. Těžko se přiznává, že jsme se svým životem nespokojení. A tak hledáme ty, kteří jsou na tom hůř a vyzdvihujeme jejich negativní vlastnosti a tragédie, abychom nemuseli pohlédnout do očí těm vlastním. Dříve či později ale stejně přijde okamžik, kdy nás dožene naše nespokojenost.
– při komunikaci (i sami se sebou) používají kladné formulace
– nemají potřebu ostatní pomlouvat či kritizovat
– jsou vděční za to, co mají, namísto toho, aby žehrali na to, co jim schází.
Věřím, že klíčovou roli v tom, jestli se necháme strhnout negativními lidmi nebo situacemi, hraje láska a sebepřijetí. Jestliže se cítíme milovaní a vážíme si sami sebe, pak nemáme potřebu hledat chyby na druhých. Naopak je o to více dokážeme ocenit a podporovat. Pokud jsme spokojení sami se sebou, vyzařujeme svou spokojenost do světa.
To, co nám vadí na ostatních lidech, bývá většinou současně také tím, co nám vadí na nás samotných. Kvůli čemu se cítíte být v nepohodě, nešťastní, smutní? Tyto negativní pocity nebo situace v sobě mají příslib něčeho lepšího. Mohou nás namotivovat k tomu, abychom začali něco dělat JINAK a snažili se odstranit příčiny své nespokojenosti.
Budování šestistěnu
Pedagog a psychiatr Max Kašparů hovořil ve své práci o tom, že k tomu, abychom nepodléhali negativním vlivům vnějších okolností, je třeba budovat si tzv. šestistěn. Představme si, že stojíme uvnitř něj a v ruce držíme hořící svíčku. Aby nám nezhasla (abychom nezhasli my sami), musíme se starat o to, aby stěny našeho šestistěnu držely při sobě a nepronikal jimi průvan.
4. Pravá stěna zde stojí jako symbol pohodových a pevných vztahů na pracovišti. V práci trávíme podstatnou část života, a tudíž pro to, abychom se cítili šťastní a v pohodě, je zapotřebí vycházet i s kolegy a nadřízenými.
5. Dolní stěna představuje schopnost žít přítomností, být tady a teď. Neohlížet se stále dozadu, jak bylo a nestrachovat se, jak bude. Umět žít teď hned s tím, co máme právě k dispozici a být za to vděční.
6. Horní stěnu tvoří spiritualita a duchovno každého z nás. Co dává smysl našemu životu? Co jej obohacuje? Patří sem hodnoty, které vyznáváme – láska, naděje, vděčnost, víra…
Pakliže se chceme v životě cítit dobře a být šťastní, udržujme svůj šestistěn pohromadě, nenechme svíčku v nás zhasnout, ať už se kolem nás děje cokoli.
