Zářivé hlubiny

Soubor povídek z roku 1916 napsali společně bratři Čapkové. Jednotlivé povídky vycházely už před válkou v časopisech. Patří k rané tvorbě obou autorů. Společné téma povídek je láska, často nešťastná nebo přinejmenším komplikovaná. V dalších se ale projevuje i budoucí velký zájem Karla Čapla o moderní techniku a vynálezy.

O autorovi

Karel Čapek se narodil 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích. Patří k nejvýznamnějším českým dramatikům, prozaikům, novinářům a překladatelům 20. století. Studoval filozofii na UK v Praze i v Paříži a Berlíně. Kvůli své nemoci nemusel narukovat a bojovat v 1. sv. válce. Během války začal pracovat jako redaktor, například v Národních listech a Lidových novinách. Po válce působil také jako režisér a dramaturg Vinohradského divadla, následně byl předsedou československého svazu spisovatelů.

Ve 30. letech si uvědomoval nebezpečí fašismu a upozorňoval na ně ve svém díle. Podepsání Mnichovské dohody pak bral jako národní i osobní tragédii. Otevřeně hájil národní jednotu a svobodu. Zemřel na následky nachlazení ještě před začátkem války 25. prosince 1938.

Čapek se zajímal o fotografování, etnickou hudbu a cizí kultury, podnikl několik cest po Evropě. Jeho manželkou byla herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová.

Charakteristika díla

Zářivé hlubiny je sbírka sedmi povídek bratrů Čapkových. Poprvé vyšly v roce 1916, jednotlivé povídky ale vycházely už před válkou v letech 1911–12 v časopisech Lumír a Umělecký měsíčník. Zářivé hlubiny jsou prvním knižním dílem autorů.

Tématem většiny povídek jsou starosti s láskou, některé povídky se ale dotýkají i společenských témat a sociálních problémů, jako je např. nezaměstnanost. V závěrečné povídce Zářivé hlubiny se navíc projevuje fascinace Karla Čapka moderní technikou a zároveň obavy z toho, co se stane, když se vymknou z rukou. Karel Čapek tento svůj strach zpracovává ve svém dalším díle (např. Továrna na absolutno, Krakatit, RUR).

Čapci se snažili o čistou epičnost povídek, o vytříbený vypravěčský styl bez zbytečných odboček a popisů.

Jazykové prostředky a stylistika

Jazyk je spisovný, autoři používají bohatou slovní zásobu. V povídkách, které se odehrávají v minulosti, působí jazyk archaicky. Autoři používají i spoustu slov z cizích jazyků – italštiny, řečtiny, angličtiny a francouzštiny. Proto je v knize také seznam vysvětlivek.

Povídky jsou psané v er-formě, poslední povídka Zářivé hlubiny v ich-formě.

Dějová linie

Červená povídka

Tato povídka se odehrává za dob rytířských soubojů. Během banketu v šermířském klubu začne vysloužilý mistr šermu, krásný stařec Cavaliere Neri vyprávět příběh, který kdysi vyprávěl jeho otec o svém příteli: Niccolo Beccari měl krásnou nevěstu Gianninu. Jenomže dívka se zamilovala do Paola Paruty. Oba muži patřili ke skupině Petrucchiově. Niccolo si nechtěl nechat lásku jen tak vzít a vyzval soka na souboj. A skutečně Paola zabil. Sám skončil s pořezaným obličejem a v obvazech. Giannina ovšem netušila, který z nich je mrtvý, protože souboje probíhaly v tajnosti a s rouškou na obličeji. Nicméně dívka věřila mladšímu a silnějšímu Paolovi, že Niccola zabil, a radovala se z toho. O zraněného Niccola pak pečuje v domnění, že jde o milovaného Paola. Prožívají spolu vášnivý vztah. Jednoho dne je ale Niccolo nalezen mrtev. Neri dovyprávěl svůj příběh. V té chvíli se jeden z přítomných mužů, Richard, zastřelil z nešťatsné lásky.

L´éventail

Příběh se odehrává v roce 1789. Vyslanec Neapolského království kníže Principe Bondini se svou milenkou hraběnkou Recci uspořádal zahradní slavnost. Někteří hosté si ale všimli, že hraběnka nepokukuje po svém milenci, ale flirtuje s básníkem Foscou. Slavnost byla velká událost, protože na ní pan Droz vystavoval své loutky, kterým říkal androidy. Byly v lidské velikosti a uměly odpívat „Sí“ nebo „No“. Poté, co na estrádě skončila hra, ve které vystupoval i android, začalo silně pršet a hosté se rozešli. Jeden z hostů nalezne na zemi mrtvolu básníka.

Skandál a žurnalistika

Povídka z prostředí novinářů. V roce 1911 Paříž žila událostí s názvem Zmizení pána Abbadie Z Arrastu. Tento pán byl bohatý provinciální šlechtic. V květnu nalezli na jednom mostě přes Seinu jeho oblečení se jménem, ale po něm ani stopa. Domů se už nevrátil. Byla to vražda, sebevražda, skočil do řeky, utekl...?

Na tomto případu jsou popisovani pařížstí novináři, kteří se za každou cenu honí za senzacemi.

Mezi dvěma polibky

Helena byla dcera bohatého muže, maminka jí zemřela. Dlouho odmítala všechny nápadníky, lásku přehlížela. Až se do ní zamiloval zaměstnanec jejího otce Jakub. Nakonec neodolala a mezi nimi propukl vášnivý vztah. Slíbili si věčnou lásku. Jenže je přitihl otec a Jakuba vyhnal. Helena ale byla těhotná, a tak ji otec rychle provdal za svého známého, člověka nízké povahy. Narodila se jí holčička. V manželství ale byla Helena velmi nešťastná. Jakub to sledoval, až jednoho dne jejího muže ztloutl tak, že zemřel. Za to si odseděl pětiletý trest. Helena se stala chladnou a necitelnou ženou, která odmítala nejen další nápadníky, ale i svou dceru. Po sedmi letech se znovu setkala s Jakubem, byl ale špinavý jako tulák. Helena o něj neměla zájem. On věděl, že je pod její úroveň, a tak na sobě začal pracovat, vybudoval kariéru a vrátil se za další čtyři roky. Ale Helena ho nepoznala. Musí se hodně snažit, aby si vybavila jejich lásku. Nakonec se ale po dvanácti letech od prvního polibku znovu políbili.

Ostrov

Dom Luiz de Faria žil nějakou dobu v Lisabonu, když odplul do světa. Viděl vzdálené končiny a krásná místa, až jeho loď ztroskotala. Už se loučil se životem, ale nakonec se dostal na malý ostrov.

Žili tam divoši. Nejdřív se jich bál, ale postupně se sblížili. Často sedával na skále, pozoroval oceán a vzpomínal na Lisabon i svou lásku. Jednoho dne zakotvila u břehu zaoceánská loď. Dom Luiz byl zachráněn. Ale on si uvědomil, že je na ostrově šťastný a zůstal s místními až do své smrti.

Živý plamen

Manoel žil v přístavním městě docela spokojeně, byl to šťastný člověk, ze všeho se radoval. Jenže on cítil, že ho to někam táhne. Tak se stal námořníkem a strávil zbytek života na moři. Střídal města i lodě, střídal spolupracovníky. A užíval si život naplno, všech světských radostí, taky hřešil. Při své poslední zpovědi však ničeho nelitoval. Věděl, že jeho život byl skvělý, i kdyby za něj měl skončit v pekle.

Zářivé hlubiny

Poslední povídka vypráví příběh velké zaoceánské lodi Oceaniku (v podstatě se jedná o Titanic). Vše vypráví jeden z pasažérů lodi, který přežil. Popisuje to vzrušení a nadšení všech pasažérů, když vstoupili na palubu toho skvělého zázraku moderní techniky. Hrdina pozoruje všechny pasažéry, sleduje krásné ženy, až se jeho oči střetnou s očima krásné dívky. Okamžitě se do ní zamiluje. Osudově. Pak ale přišla smrtelná noc a dosud nejdokonalejší výtvor člověka se potopil ke dnu. Záchraných člunů bylo málo a místa v nich byla jen pro vyvolené. Ona mezi nimi nebyla. Hledal ji na seznamu obětí, ale neznal ani její jméno. Tím vyhasl v podstatě i jeho život.

Další díla autora