Obyčejný život

Novela Obyčejný život uzávírá Čapkovu volnou noetickou trilogii, která se zabývá otázkami poznání. Hlavní hrdina, starý železničář v důchodu, sepisuje paměti svého „obyčejného“ života, aby zjistil, že vůbec tak obyčejný nebyl. Uvědomuje si, že člověk je skládačkou několika různých Já, která se perou o pozornost a v různých životních etapách vyplouvají na povrch.

O autorovi

Karel Čapek se narodil 9. ledna 1890 v Malých Svatoňovicích. Patří k nejvýznamnějším českým dramatikům, prozaikům, novinářům a překladatelům 20. století. Studoval filozofii na UK v Praze i v Paříži a Berlíně. Kvůli své nemoci nemusel narukovat a bojovat v 1. sv. válce. Během války začal pracovat jako redaktor, například v Národních listech a Lidových novinách. Po válce působil také jako režisér a dramaturg Vinohradského divadla, následně byl předsedou československého svazu spisovatelů.

Ve 30. letech si uvědomoval nebezpečí fašismu a upozorňoval na ně ve svém díle. Podepsání Mnichovské dohody pak bral jako národní i osobní tragédii. Otevřeně hájil národní jednotu a svobodu. Zemřel na následky nachlazení ještě před začátkem války 25. prosince 1938.

Čapek se zajímal o fotografování, etnickou hudbu a cizí kultury, podnikl několik cest po Evropě. Jeho manželkou byla herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová.

Charakteristika díla

Obyčejný život je Čapkova novela, která byla vydána v roce 1934. Obyčejný život je třetím pokračováním volné tzv. noetické trilogie společně s novelami Hordubal a Povětroň. Trilogii spojují filozofické myšlenky a závěry. Projevuje se v ní jeho humanismus, soucit s člověkem. Všechny novely se zabývají poznáním, možnostmi a způsoby lidského poznávání.

Obyčejný život vypráví životopis na první pohled obyčejného člověka. Tento muž tuší blízkou smrt a tak píše vlastní životopis. Je to jakási sonda do vlastného nitra, při které v sobě objeví další osobnosti, najednou vystupují jeho vášně a další Já. Čapek představuje názor, že lidé jsou si podobní, jen u každého převažuje jedna z těch osobností. Autor dále tvrdí, že za celý život člověk nepozná sám sebe, a proto nemůže poznat ani ostatní. Mohou na něj jen nějak působit. Poznávání je nekonečný proces.

Ústřední postavy knihy

starý železničář v důchodu – Ovdovělý muž, který se na sklonku života rozhodl sepsat paměti svého „obyčejného“ života, přičemž zjistí, že nebyl až tak obyčejný. V celé novele není zmíněno jeho jméno.
lékař, pan Popel – Dva starší muži, zahrádkáři, známí starého železničáře. Četli si jeho paměti.

Jazykové prostředky a stylistika

Jazyk je spisovný, autor má bohatou slovní zásobu. Čapkův styl vyprávění je barvitý a čtivý.

Vyprávění železničáře je psáno v ich-formě v retrospektivě.

Dějová linie

Dva starší muži, lékař a pan Popel, se na svých zahrádkách baví o smrti starého železničáře. Před svou smrtí svěřil železničář lékaři svůj životopis a on ho teď dává k přečtení panu Popelovi. V životopise hrdina rekapituluje svůj život. Byl podle sebe jen obyčejný člověk, ale proč by životopisy musely být jen o zajímavých lidech.

První vzpomínky jsou na obyčejné dětství, kdy vyrůstal v rodině truhláře. Jeho maminka byla přecitlivělá a chlapce velmi opečovávala. Byl tiché dítě, které se bálo prosadit. Se spolužáky nekamarádil, měl svůj svět mezi tatínkovými dřevěnými deskami. Přátelil se jen s jednou zvláštní dívenkou. Byla to cizinka a s rodiči žili v maringotce. Dětsky se do ní zamiloval.

Na univerzitě pod vlivem spolubydlícího básníka moc nechodil na přednášky a rebeloval. Sám psal básně a tvořil. Ze školy ho pak vyhodili. Na truc otci se dal na práci u dráhy. Práce byla ale těžká a mladík onemocněl, a proto ho přesunuli na malinké nádraží v horách. Tam se zamiloval do dcery železničáře a oženil se s ní. Získal i samotné nádražíčko a s láskou o něj pečoval, aby ho každý chválil, i ti mocní, co občas projížděli. I když se příliš nevěnoval manželce, ta o něj s láskou pečovala. Děti mít nemohli.

Během 1. světové války se malinko zapletl do proticísařské špionáže, za kterou hrozilo oběšení. Za odměnu získal po válce práci na ministerstvu železniční dopravy. Pracoval tam až do důchodu. Jeho manželka mezitím zemřela a on zůstal sám.

Ve druhé části novely se železničář zamýšlí nad svým životem, přemýšlí o sobě samém. I když se ho jeho život může zdát na první pohled zcela obyčejný, uvědomí si, že to tak vlastně není. Najednou začínají vyplouvat na povrch souvislosti, které si předtím neuvědomoval. Jak se rodiče hádali. Proč? Provedl něco tatínek dříve? A ona dívenka byla špinavá a neupravená a zavírala se s otcem v boudě, odkud se pak vždy ozýval křik a pláč. A na univerzitě byl přece dobrým básníkem, to není obyčejné. Uvědomuje si pocity, jak chtěl uškrtit svou ženu za to, jak byla pořádná a svědomitá.

Vše si zdůvodňuje tím, že každého člověka tvoří několik různých Já, které se v různých okamžicích derou na povrch. Chvíli byl básníkem, chvíli hrdinou, jindy romantikem či hypochondrem, žebrákem, o slovo se často hlásilo i jeho sobecné Já.

Psaní životopisu a všechny vzpomínky ho vyčerpávají, píchá ho u srdce. Jen pár dní poté umírá.

Další díla autora