Povídky z druhé kapsy

Povídky z druhé kapsy jsou pokračováním Čapkových Povídek z první kapsy. I z druhé kapsy vytáhl Karel Čapek příběhy s detektivními zápletkami, příběhy s tajemstvím a často netradičním rozluštěním. Autor se v povídkách opět věnuje otázkám viny a spravedlnosti. Povídky vyšly poprvé knižně v roce 1929.

O autorovi

Karel Čapek se narodil 1890 v Malých Svatoňovicích. Patří k nejvýznamnějším českým dramatikům, prozaikům, novinářům a překladatelům 20. století. Studoval filozofii na UK v Praze i v Paříži a Berlíně. Kvůli své nemoci nemusel narukovat a bojovat v 1. sv. válce. Během války začal pracovat jako redaktor, například v Národních listech a Lidových novinách. Po válce působil také jako režisér a dramaturg Vinohradského divadla, následně byl předsedou československého svazu spisovatelů.

Ve 30. letech si uvědomoval nebezpečí fašismu a upozorňoval na ně ve svém díle. Podepsání Mnichovské dohody pak bral jako národní i osobní tragédii. Otevřeně hájil národní jednotu a svobodu. Zemřel na následky nachlazení ještě před začátkem války 25. prosince 1938.

Čapek se zajímal o fotografování, etnickou hudbu a cizí kultury, podnikl několik cest po Evropě. Jeho manželkou byla herečka a spisovatelka Olga Scheinpflugová.

Charakteristika díla

Povídky z druhé kapsy navazují svými tématy i zpracováním na Povídky z první kapsy. Vydány byly v roce 1929 nejprve postupně v Lidových novinách, následně i knižně. Sbírka obsahuje 24 povídek s detektivní tematikou. Povídky opět odhalují tajemství a zločiny, zabývají se hledáním spravedlnosti a otázkou trestů.

Většina se odehrává v českém prostředí, některé zabrousí i do Itálie nebo Anglie.

Ústřední postavy knihy

Postavy představují malé kriminálníky, drobné zlodějíčky, podvodníčky. Detektivové jsou obyčejní smrtelníci. Pokud to nejsou kriminálníci nebo policisté, jsou postavy obyčejní lidé, kteří pátrají po něčem neobyčejném.

Jazykové prostředky a stylistika

Jazyk je spisovný i hovorový, především v častých dialozích. Jazyk je hravý a čtivý, autor pracuje s humorem, zároveň je jazyk jasný a srozumitelný. Jazykem jsou charakterizovány jednotlivé postavy.

Vyprávění probíhá většinou v er-formě. Některé příběhy vyprávějí samotní hrdinové, jindy vypravěči vzpomínají na příběhy, které slyšeli.

Dějová linie

Ukradený kaktus

Vrchní zahradník pan Holan vypráví příběh o pěstiteli kaktusů panu Holbenovi. Jeho sbírka byla skutečně rozsáhlá, proto ji zpřístupnil veřejnosti. Jenže právě kvůli tomu se mu postupně začaly kaktusy ztrácet. Nejdřív jen pár, ale později i drahé exempláře. Aby zloděje vypátral, dal Holben do novin zprávu, že kaktusy napadla nějaká zvláštní choroba, která se přenáší na člověka a může ji vyléčit jen speciální tinktura, kterou má Holben. Brzy se mu o tinkturu přihlásil pan Ráček, který kaktusy kradl v převlečení za ženu. Holben chtěl Ráčka potrestat, ale objevil v něm vášnivého pěstitele a začal s ním spolupracovat. Pan Ráček nakonec zemřel v Mexiku, když se snažil ukrást posvátnou rostlinu.

Povídka starého kriminálníka

Pan Bobek vypráví o případu, který se odehrál v italském Palermu. Policie zatkla muže se zakrvácenou dýkou. Onen muž, Marco, se jim přiznal k vraždě, ale nechtěl říct, kdo a kde je oběť. Marca zavřeli a obvinili z vraždy, marně ale pátrali po nějaké mrtvole. Marco chtěl dostat trest, ale odmítl pykat za jinou vraždu, kterou nespáchal. Zoufalá policie tak neveděla, co s ním dělat. Když mu dali strážníci prostor na útěk, vždycky se vrátil. Policisté tak Marcovi oznámili, že bude druhý den propuštěn. Marco to neunesl a tu noc se v cele oběsil. Jeho cela pak pro ostatní fungovala jako polepšovna, každý vězeň tam začal litovat svých zločinů a změnil se v lepšího člověka. Až tam zavřeli jednoho Čecha, pana Bobka, přestala cela fungovat.

Příběh o kasaři a žháři

Jeden příběh vypráví o kasaři. Pan Balabán byl zkušený v oboru, byl zručný a šikovný. Svou kariéru vykrádání kas chtěl ukončil ve firmě Scholl a spol. Krádež by proběhla bez problémů, jenže Balabán za sebou nechal jeden důkaz. Nosil umělé zuby, které mu při práci překážely. Proto je při vloupání do kasy odložil. Jenže v prachu zůstaly jejich otisky.

Hrdinou druhého příběhu je pan Anton ze Štýrska, kterému shořela celá chalupa. Vše měl zavinit sluneční paprsek a lupa umístěná v trámu. Vzpomněl si, že před časem vyhodil učedníka, který stále prováděl různé experimenty. Policie pak zjistila, že požár byl učedníkova pomsta.

Případ s dítětem

Komisař Bartošek vyšetřoval zmizení malé tříměsíční holčičky Růženky i s kočárkem. Zkoušel vše, ale stále se mu nedařilo miminko najít. Nakonec pomohla náhoda. Když se jeho fence narodila štěnátka, byla na ně pyšná a předváděla je. Bartošek si uvědomil, že to tak dělá každá matka. Dal tak strážníkům v ulicích za úkol chodit od jedné maminky s kočárkem za druhou a chválit jim děti. Ta, která nebude chtít dítě ukázat, je podezřelá. Tak se skutečně únoskyni Růženky podařilo najít. Žena samotná o dítě přišla, když jej omylem zalehla.

Historie dirigenta Kaliny

Dirigent Kalina neuměl sice vůbec anglicky, ale měl jednou řídit liverpoolský orchestr. Když se procházel městem, stal se svědkem hádky muže a ženy a z incidentu usoudil, že muž chce ženě ublížit. Vše chtěl oznámit na policii, ale bez znalosti řeči byl bezmocný. Druhý den se z novin dozvěděl o vraždě staré paní.

Balada o Juraji Čupovi

Četnický kapitán Havelka vypráví příběh z Podkarpatska. Havelka měl zrovna službu při sněhové bouři, kdy za ním přišel muž s přiznáním k vraždě Maryny Matejové. V tom nejhorším počasí ušel kvůli doznání třicet kilometrů. Zabít onu ženu mu měl přikázat Bůh. Byl tak přesvědčivý, že mu Havelka málem uvěřil. Jenže druhý den našel u Maryny dolary, které jí posílal manžel z Ameriky. Muž byl za svůj čin odsouzen k trestu smrti.

Povídka o ztracené noze

Lojzovi se na vojně líbilo, ale nechtěl jít bojovat na frontu. Proto simuloval nemoc a dostal se do nemocnice. Tam při kontrole náhodou skrčil nohu tak, že vypadala jako amputovaná, bylo to zrovna při vizitě. Doktor ho proto jako mrzáka poslal domů. Díky svému „handicapu“ dokonce začal pobírat rentu. Lojzík byl spokojený až do chvíle, kdy začal mít dojem, že jeho chybějící noha začíná ztrácet sílu a snad se i zkracovat. To ho tak vykolejilo, že oběhal všechny úřady, aby mu uznali obě nohy jako zdravé.

Ušní zpověď

Pan páter Voves vypráví, jak k němu jednoho dne přišel muž, aby se vyzpovídal ze dvanáct let staré vraždy. Ne kvůli pokání, ale aby ulehčil svému svědomí, potřeboval to někomu říct. A páter jeho tajemství nesmí prozradit. Po roce se v kostele objevil znovu, kněz ho ale tentokrát poslal pryč, protože se ani tentokrát nechtěl pokat. Pak už ho kněz nikdy neviděl. Vovesovo vyprávění je povědomé advokátu dr. Baumovi, kterého stejný člověk také navštívil, aby se svěřil se svým činem. Ani advokát nesměl nic prozradit. A podobnou zkušenost měl i dr. Vitásek. Ten se s vrahem setkal v nemocnici, kam muže přivezli bledého, v křečích a ve stavu úzkosti. I Vitáskovi se pacient svěřil. Doktor mu pak píchl dávku morfia, po které se už neprobudil.

O lyrickém zloději

Redaktor Zach pracoval před lety v listu Posel východu. Jednou mu místní kriminalista donesl báseň, kterou po sobě zanechal drzý zloděj na místě činu. Redaktorovi se líbila, tak ji otiskl a kriticky kladně ohodnotil. Proběhly další krádeže a na místě zůstaly další básně, ale komisař už je zakázal otiskovat, aby se nenadržovalo zlodějovi. Zloděj pak jednou v noci navštívil Zacha a chtěl vědět, proč už jeho básně nevydává. Zach mu další básně zkritizoval, prý se příliš podobaly té první, a dal mu nějaké rady pro psaní. Když si pak zloděj při další krádeži lámal hlavu s vymyšlením lepší básně, chytili ho a skončil ve vězení. I tam psal básně, ale ty už nikoho nezajímaly, protože se tam nic zajímavého nedělo.

Jehla

Domovnice paní Mašková si koupila u hokynáře žemličky a v jedné z nich našla jehlu. Zarazila se jí do ponebí. Mohla ji spolknout! Šla si tedy stěžovat na policii. Policie vyslechla hokynáře i pekaře a pak případ předala soudu, protože šlo o lehké ublížení na zdraví. Soudce si také nevěděl rady, tak jehlu poslal na rozbor do Chemického ústavu. Profesor Uher nebyl z práce nadšený, ale nakoupil sto jehel a začal péct housky. Tak nakonec přišli na to, že jehlu dal do housky učedník, který se chtěl pomstít mistrovi. Pekař tak musel zaplatit pokutu, protože za své zaměstnance ručí. V Chemickém ústavu ale od té doby pekli nejlepší housky.

Telegram

Věra poslala z Francie ze studií svým rodičům Kalousovým telegram. Text byl ale nějak zkomolený a vůbec nedával smysl. Maminka to pochopila tak, že se dceři stalo něco hrozného, jinak by netelegrafovala. Rodiče i bratr chtěli Věru zachránit a rozhodli se za každou cenu odjet do Paříže. Nakonec ale soused pan Horák telegram rozluštil. Věře se nestalo nic tak hrozného, ale ukradli jí kabelku a potřebovala poslat peníze.

Sbírka známek

Pan Karas v dětství kamarádil s chudým chlapcem Lojzíkem, nakonec se ale nepohodli. Pan Karas totiž byl totiž v dětství vášnivých sběratelem známek, jen jeho otec tomu s nelibostí přihlížel. Jednou byl Karas delší dobu nemocný a jeho sbírka známek mezitím zmizela z tajné skrýše. Kluk obvinil z krádeže Lojzíka. Přestali se kamarádit a z Karase se stal zatrpklý, nevrlý člověk. Po padesáti letech svou sbírku našel. Jeho otec ji dal v krabici na půdu.

Porotce

Lujza Kadaníková byla nešťastně vdaná za výrazně staršího muže, kterého zabila. Členem poroty u soudu byl i pan Firbas. Sám se domníval, že chyba byla na obou stranách a dokázal si představit, že by jeho manželka mohla zabít i jeho. Nakonec ale hlasoval spolu s ostatními porotci a Lujza byla jednohlasně odsouzena k trestu smrti.

Další díla autora