Tohle je můj příběh boje s anorexií, která mě přivedla nejednou na práh života a smrti. Trvalo to těžkých 14 let, ale nevzdala jsem to a snad konečně vítězím.
Už jako malé dítě jsem velice vzhlížela ke svému otci. Vždycky byl pro mě vzorem a chtěla jsem být jako on. Když mi bylo 14 let, zjistila jsem, že tatínek zdaleka není tak dokonalý, jak jsem si ho vysnila. Přišla jsem na to, že mamince zahýbá. V tu chvíli se mi všechno rozpadlo. Měla jsem pocit, že když můj vzor selhal a zklamal, tak že i já jsem ta špatná. Mé sebevědomí bylo čím dál nižší, až jsem se začala úplně nenávidět. Ve škole jsem nepodávala tak dobré výsledky, jaké bych si tehdy přála. Do kolektivu jsem taky moc nezapadala. Připadala jsem si jiná. Všichni rádi někde pařili. Já jsem raději trávila čas u koní. Postupně jsem přicházela i o ty kamarádky, které jsem měla. K tomu jsem se poprvé zamilovala. Byl to idol celého gymnázia, měl přítelkyni a na základě toho mě odmítl.
Začala jsem mít výčitky ze všeho, co mi dělalo radost. Měla jsem pocit, že si to nezasloužím. Postupně jsem dokonce došla k závěru, že si nezasloužím ani žít, že jsem naprosto k ničemu. O klasické sebevraždě jsem sice nepřemýšlela, ale to spíš z toho důvodu, že mi připadalo, že tak hladký konec si také nezasloužím. Jelikož moje sestra měla v minulosti problémy s jídlem, napadlo mě, že bych to mohla taky zkusit. Jídlo jsem milovala, tak to byl ideální způsob, jak se potrestat. Prostě jsem si ho zakázala. Pokaždé, když jsem to nevydržela a najedla jsem se, tak jsem si to vyčítala. Nešlo mi o váhu, nelíbilo se mi, když jsem zhubla, ale svým způsobem mě to těšilo. Vidět, co jsem dokázala a jak jsem své tělo a sebe celkově dokázala zničit. Jaká troska ze mě zbyla. Nejedla jsem a do toho jsem se extrémně hýbala. Tajně jsem cvičila, nalačno, takže jsem u toho omdlévala, a to byl ten nejlepší pocit. Počkala jsem, až se trochu vzchopím a zase jsem pokračovala.
Rodiče mě s jídlem hlídali, ale všechno bylo k ničemu. Naučila jsem se ho schovávat tak dobře, že i když seděli naproti mně u stolu, tak jsem byla schopná zařídit, aby většina z mého talíře záhadně zmizela. Lhala jsem kudy jsem chodila, ničilo mě to, protože jsem své blízké milovala a nechtěla jsem k nim být nefér, ale nemohla jsem jinak.
Hospitalizace pomohla jen na chvíli
V osmnácti letech jsem byla poprvé hospitalizovaná, konkrétně na oddělení pro poruchy příjmu potravy Ke Karlovu. Přibrala jsem, ale léčba tam probíhá tím stylem, že člověka vykrmí houskami, popírají jeho psychické problémy a propustí ho domů naprosto nepřipraveného čelit každodennímu životu sám. Přesně tak jsem dopadla i já. Když jsem přišla domů, okamžitě jsem byla tam kde jsem byla před hospitalizací, váha šla dolů. Takhle jsem byla hospitalizovaná ještě asi 6x, vždycky přibližně po roce. Pár měsíců jsem vydržela doma, postupně jsem hubla, huntovala se, nesnášela se víc a víc a užívala si týrání sebe samotné. Rodičům postupně docházely síly. Většinou jsem hospitalizaci ani nedokončila a podepsala revers předčasně, čemuž rodiče připisovali to, že se tam stále vracím. Tak zažádali o omezení mé svéprávnosti a tatínek se stal mým opatrovníkem.
Mezitím jsem dostudovala gymnázium. Přihlásila se na VOŠ publicistiky. Znovu jsem se zamilovala, což mi na chvíli pomohlo. Přibrala jsem asi na 48 kg, což pro mě bylo stále málo, ale na to, na co jsem byla zvyklá, to bylo ještě stále docela dost. Jenže potom přišla další rána, další odmítnutí. To už jsem měla pocit, že nemůže být náhoda, že jsem prostě úplně příšerná a nikdo mě nechce. Láska pro mě vždycky byla to nejdůležitější, smysl života. Hrozně jsem toužila, aby mi někdo dal lásku, kterou jsem si nedokázala dát sama. Navíc mi chybělo ocenění od muže. Táta mě nikdy za nic nepochválil, nikdy mi nijak nedokázal, že mě má rád a vždycky jsem měla pocit, že pro něj nejsem dost dobrá.
Blízko smrti
Do toho jsem dostala příušnice, nemohla jsem týden moc jíst, což ve mně vyvolalo staré vzorce chování a přestala jsem znovu jíst. Tentokrát to ale šlo do mnohem větších extrémů. Zhubla jsem na méně než 30 kg při své výšce 172 cm. Rodiče mě chtěli hospitalizovat, ale já jsem se tak strašně bránila až jsem se potají sbalila a nasedla do vlaku do Vídně. Nevěděla jsem, co tam budu dělat, neměla jsem plán, jen jsem věděla, že musím utéct. Rodiče mi ale volali a psali, vyhrožovali, že to nahlásí policii, což by vzhledem k tatínkovu opatrovnictví nebylo dobré. Takže jsem je poslechla. Oni mě odvezli rovnou na oddělení JIP v Thomayerově nemocnici. Tam mi dali sondu, kterou jsem si stejně vypojovala. Tak mi dali jinou, ta nešla nosem do střeva, ale žilou přímo do krve. Tu jsem zkusila vypojit jednou, začala stříkat krev. V tu chvíli jsem si uvědomila svou smrtelnost a najednou mi došlo, že vlastně asi umřít nechci. Byla jsem tam pár dní, pak mě převezli do Říčanské nemocnice (protože jsem z Říčan) na JIP. Tam jsem byla přes měsíc, protože se čekalo, až mě vezmou na Karlák na psychiatrii. Tam mě odmítali i přes prosby internistů. Aby mě propustili do domácí péče, nepřipadalo v úvahu.
Nakonec mě Ke Karlovu přijali, byla jsem tam dalších několik měsíců, vykrmili mě na zdravou váhu. Ale stále neřešili problém v hlavě, když jsem jim říkala, že je to psychický problém, bylo mi řečeno, že moc přemýšlím a ať prostě jím a je to vyřešené. No, vyřešené to nebylo. Přišla jsem domů a hubnutí začalo nanovo. Nevydržela jsem prakticky ani den. V nemocnici jsem problém jíst neměla, vlastně jsem si to užívala, protože jsem konečně mohla. Měla jsem pocit, že nemám jinou možnost, že to není tak, že bych si to povolila já, takže výčitky nebyly. Než jsem byla propuštěná a těsně po propuštění jsem měla velké deprese, protože jsem byla naprosto zoufalá. Nechtěla jsem se vrátit do toho strašného teroru, ale nebylo nazbyt. Musela jsem.
Tak jsem to dotáhla znovu na 30 kg. To už mi bylo tak zle, že jsem nemohla skoro chodit, takže jsem se ani hospitalizaci nebránila. Rodiče mě tedy znovu odvezli na JIP do Thomayerovi nemocnice. Měla jsem 20 tepů za minutu. Srdíčko už téměř končilo. Mně to bylo jedno. Jediné, co mě trápilo, byl pohled do maminčiných očí. Doktoři už nevěřili, že to vůbec přežiji, ale nakonec moje tělo výživu přijalo. Strávila jsem tam několik dní. Zažila jsem smrt pána na vedlejší posteli. Doktoři kolem něj běhali, oživovali ho defibrilátorem, ale srdíčko se k životu nevrátilo. Kontakt se smrtí mě vyděsil a znovu jsem si uvědomila, že ačkoli balancuji na hraně, tak mám ze smrti respekt. Když jsem byla stabilizovaná, pokračovala jsem na psychiatrii. Tentokrát mě převezli na psychiatrii V Bohnicích, protože Ke Karlovu řekli na moje jméno definitivní ne.
Atypická anorexie a závislost na sebepoškozování
První dojmy z léčebny byly příšerné. Hodili mě do malinké místnosti pod kamerami. Bylo tam jen malinké okénko, za nímž byly mříže. V pokoji byla jen postel. Všechny věci mi vzali. Měla jsem naprostý záchvat, nakonec mi dali léky a usnula jsem. Několik dní jsem se vzpamatovávala. Sestry se ke mně nechovaly hezky. Ale po nějaké době jsme si všichni zvykli, oni poznali, že spolupracuji a začali se chovat lépe.
Hlavně začali řešit můj problém, nejen fyzický. A také tu bylo velké množství jídla, musela jsem jíst několikrát denně. Měla jsem dokonce tři večeře a po každém jídle nutridrink. Ale měla jsem svou nutriční, terapie, skvělého doktora a cítila jsem, že jim na mě záleží a že mě v tom nenechají tak jako na Karláku. Diagnostikovali mi atypickou anorexii a závislost na sebepoškozování. Na akutním oddělení pod kamerou jsem byla asi tři měsíce. Nějakou dobu jsem se nesměla ani pohybovat po oddělení, směla jsem být jen v posteli a hlídali mě i na záchodě a ve sprše, což bylo potupné.
Po asi půlročním pobytu v Bohnicích jsem byla propuštěná. Dále jsem ale docházela k psychiatričce a na terapie. Bylo to o dost lepší. Chvíli jsem se držela. Což se mi po žádné hospitalizaci nestalo, ale pak se to začalo zase pomalu vracet do starých kolejí. Dokončila jsem školu, ale ani to mě nepřesvědčilo, že jsem dost dobrá. Nenávist k sobě samotné stále trvala. Čekala jsem na svou lásku, která nepřicházela a já jsem si připadala čím dál víc divná, že jsem stále sama. Zhubla jsem na 36 kg a tatínek mi znovu hrozil hospitalizací, dokonce se už spojil s Bohnicemi, ale dal mi poslední šanci.
Konečně zlom
Posbírala jsem veškerou sílu, kterou jsem měla, i veškerou víru, kterou jsem sice už asi ani neměla, ale stejně jsem se snažila nějakou hledat. Opakovala jsem si tisíckrát denně, že musím žít, že jsem se nenarodila jen tak, že tu asi mám být. Naprosto jsem to obrátila a řekla jsem si, že si nezasloužím umřít. Řekla jsem si, že musím být silná a bojovat, že je život sice pěkně na hovno, ale že to musím zvládnout. Postupně jsem začala jíst víc a víc. Váha šla, ač pomalu, nahoru. Pak se mi zčistajasna ozval jeden kluk z gymplu. Brala jsem to jako zázrak. Nebylo příliš reálné, že bych se tehdy mohla někomu líbit. Řekl mi, že on mi sice nepomůže, že ta práce je na mě, ale že mě podpoří, když to zvládnu, a že mě čeká velká odměna. Dalo mi to sílu bojovat. Dalo mi to tu ztracenou víru v krásu života. Myslela jsem si, že konečně přišla ta láska, na kterou jsem čekala. Bojovala jsem tak, jako nikdy předtím. Přibírala jsem neskutečnou rychlostí, doslova jsem žrala. Probouzela se ve mně postupně moje osobnost. Začala jsem cítit emoce.
Pamatuji si na okamžik, kdy jsem si řekla FUCK IT, šla jsem do kuchyně, dala si všechno, na co jsem měla chuť, pustila jsem si hudbu a začala na ni tančit, smála jsem se, do toho brečela. Byla jsem jak po extázi. Ale postupně to bylo snazší a snazší. Jediné, z čeho jsem měla strach, že se to nikdy nezastaví. Měla jsem neustále příšerný hlad a váha dál stoupala obrovskou rychlostí. Najednou se ale z týdne na týden zarazila, aniž bych své stravovací návyky změnila a stojí dodnes. Dostala jsem se úplně sama na svou váhu, silou vůle. Ačkoli se to zdá strašně těžké, složité a téměř nemožné zvládnout, tak je to ve finále vlastně úplně jednoduché, stačí mít dobrou motivaci a rozhodnout se.
Měla jsem po 13 letech pocit, že žiji, že mě konečně potkalo štěstí. Postavila jsem se na vlastní nohy, odstěhovala se od rodičů, hledala si práci. Jenže pak románek skončil. Zjistila jsem, že láska, kterou jsem si vysnila, není přítomná. Všechno se mi rozpadlo, byla jsem úplně sama a připadalo mi, že všechno, co jsem dělala, bylo špatně. Zase jsem si připadala zbytečná a k ničemu. Ale pak mi došlo, že jsem přece nedala životu šanci kvůli nikomu jinému, ale kvůli sobě. Vrátila jsem se k víře, že na mě někde ta moje osudová láska skutečně čeká, ačkoli toto nebyla ona. Jíst jsem nepřestala, naopak jsem si jídlo stále hlídala a nedovolila jsem si uhnout ani o píď. Přestože jsem měla velké deprese, po každém jídle se mi zvedal žaludek, jedla jsem několikrát denně a dodržovala svých 3000 kcal minimum.
Vzpamatovávám se
Nyní si stále hlídám, abych jedla pravidelně a občas mi to ujede a sním opravdu extrémní množství jídla. Ale to je tím, že i po roce mám neustálý hlad. Tělo se vzpamatovává z třináctileté hladovky opravdu dlouho a já jsem připravená mu naslouchat i když si říká o abnormálně velké množství jídla. Věřím, že když mu budu naslouchat, začne mi opět věřit. Stále nemohu s čistým svědomím říct, že se mám ráda. Stále čekám na svou lásku. Zároveň ale vím, že žiji sama pro sebe a jsem za svůj život vděčná. Jsem vděčná za to, že jsem zdravá. Vážím si maličkostí a máloco mě rozhodí. Stojím pevně na svých nohou a jsem silnější než kdy předtím.
Nemám zdaleka všechno, co bych si přála, vlastně věci, které jsou pro mě v životě nejdůležitější stále nemám, ale vím, že musím být silná. Chce se mi plakat, ale místo toho se usměji. Když nejsem šťastná, tak sama před sebou hraji, že jsem, někdy tomu ta hlava i uvěří. Jídlo už beru jako něco, co si užívám a co k životu potřebuji. Učím se dopřávat si věci, které mám ráda, učím se mít se ráda. Ale co už jsem se naučila je to, že život není něco, co bych si měla zasloužit, naopak je to něco, s čím nemám právo hazardovat a každý z nás je za ten svůj plně zodpovědný. Každý z nás je dostatečně silný ho zvládnout.
