Letos v listopadu tomu bude druhý rok, co svět opustila anorektička Isabelle Caro. Fotografiie jejího vyzáblého těla za ni i nadále bojují proti ohavné nemoci dnešní doby – anorexii. Této nemoci sama podlehla 29. listopadu roku 2010 ve 28 letech.
Budoucí herečka a modelka se narodila 12. září roku 1982 ve Francii. Už od dětství měla velmi blízký vztah s matkou, který zapříčinil, že ji chtěla mít matka jen pro sebe. Otec Isabelle byl stále na cestách a nechával tak dceru na pospas její matce se stále vážnějšími depresemi. Jednou z příčin depresí byl strach, že její jediné dítě vyroste.
Musela jsem zůstávat doma, protože „vzduch způsobuje, že děti rostou“
Isabelle se svěřuje ve svém biografickém románu Holčička, která nechtěla vyrůst. V knize však uvádí, že některá fakta jsou pozměněna, tudíž v knize nalezneme odchylky od skutečnosti.
Dětství strávila Isabelle v izolaci od okolního světa a učení doháněla doma s matkou. I přes provaz na krku, který Isabelle neustále bránil v normálním životě, měla matku ráda a aby jí ulevila, chodila přikrčená, musela nosit o dvě čísla menší šaty a boty a navíc začala s hubnutím, které přeteklo do životní nemoci.
V září roku 2007 se Isabelle objevuje na milánských billboardech v kampani proti anorexii na fotkách od známého fotografa Oliviera Toscaniho, který nafotil mnoho kampaní i pro značky jako Esprit a Chanel.
Při focení Isabelle ukázala velkou statečnost.
Pro normální ženu je těžké svléknout se před tolika neznámými lidmi. A pro mě to bylo tisíckrát horší!
Podle médií a možná i podle slov Isabelle začala nemoc ve třinácti letech, kdy propadla i kouzlu modelingu. Je však pravděpodobné, že démonské anorektické myšlenky měla i dříve.
Isabellinou denní stravou představovaly dva čtverečky čokolády, někdy i jeden. V knize uvádí, že jídlo, které jí donášela zdeprimovaná matka, žvýkala a vyplivovala.
Když jsem se poprvé přestěhovala do Marseille, nikdo se mnou nemluvil, všichni na mě jen zírali. Přestala jsem vycházet z domu, a když jsem si vyrazila, odmítali mě v barech nebo kavárnách obsluhovat.
Na její vyhublé tělo, které vážilo okolo 30 kg při výšce 165 cm, si lidé nechtěli zvyknout a podle Isabelle to bylo i kvůli tomu, že na ni hleděli jako na kostru, což je symbol smrti (a to lidé nechtějí vidět).
Ve dvaceti letech byla hospitalizována v nemocnici a v roce 2006 při váze 25 kg upadla do kómatu. Lékaři jí nedávali příliš šancí na přežití, ale Isabelle to zvládla. Jakmile si uvědomila závažnost nemoci, přijala léčbu s otevřenou náručí. Dokonce prohlásila, že by jednou chtěla mít dítě.
O svém životě se dlouho nechtěla hovořit ze strachu, že bude odsouzena. Až po nějaké době promluvila do televize a od té doby jí přicházelo stále více a více nabídek na rozhovory. Dokument o jejím životě natočil i světoznámý kanál National Geographic.
Rok 2010 se jí však stal osudným. Po návratu z Tokia byla hospitalizovaná kvůli dechovému onemocnění a její vyčerpané tělo nemoc neuneslo. Zemřela 29. listopadu 2010.
