Nejde jen o jídlo, říká o veganství Mirka Nováková

Veganství je ucelená životní filozofie, která ctí životy zvířat. Veganství není jen o jídle, tedy vyloučení všech živočišných produktů ze stravy (veškeré maso vč. ryb, mléko, sýry, uzeniny, jogurty, smetanové zmrzliny, vejce, med, živočišné tuky, želatina), je něco jako osobní protest proti krutému zacházení se zvířaty; jde nejen o velkochovy a rybolov, ale i o kosmetický průmysl (líčidla, parfémy, saponáty a chemikálie, botox, mýdla), módu (kožešiny, kůže, vlna, hedvábí), cirkusy (drezura zvířat v zajetí), lov (slonovina, kly, rohy) a podobně.

Vegani se často zajímají o přírodu jako takovou, dávají přednost MHD před jízdou autem, třídí odpad, nedělají v lese nepořádek…

Vegetariáni jsou proti zabíjení zvířat pro maso. Tento směr je často startem veganství, protože pouhé vyloučení masa z jídelníčků neřeší celkový problém týrání zvířat.

Existuje celá řada dalších stravovacích alternativ – vitariáni, frutariáni, freegani, su vegetariáni… Každá má svá specifika. Jsou i polovegetariáni, nebo vyznavači makrobiotiky. Kdo hledá, svůj styl si najde.

Všechno to začalo, když jsem viděla, jak odvážejí od krav maličká telátka – telecí maso je delikatesa a krávy pak dávají mléko ne svým dětem, ale lidem. Začala jsem se zajímat, jak to v masném a mlékárenském průmyslu funguje. Šokovalo mě to. Postupně jsem se dozvídala další a další hrůzy, třeba jaký osud čeká všechny malé kohoutky (zaživa je hází do mlýnku), jak se kleští prasata, jak se zachází se zvířaty po cestě na jatka… Nakonec mě dorazilo upalování růžků malým kozičkám, což se dělá při jejich plném vědomí a za jejich velkého nářku (jde o některé farmy na kozí sýr).

Vadí mi cirkusy (ty už od dětství), zabíjení zvířat žijících volně v přírodě, velkochovy, kdy se z živých bytostí dělají věci naší denní spotřeby. Vždy mi přišlo odporné, jak tlusté dámičky a tzv. vyšší třída nosí hrdě kožichy a pánové boty z krokodýlí kůže. Nesnáším týrání domácích zvířat. Když jsem pak psala článek o testování kosmetiky na zvířatech, bylo jasné, kam se moje životní názory budou ubírat. Miluju a ctím zvířata, o tom to je. Srdcem, ne na paprice. Nesnáším, když se jim jakkoli ubližuje.

Když se pro něco rozhodneš a v hloubi duše věříš svému přesvědčení, začne se ti měnit myšlení a v případě veganství i chutě. Není to nic násilného ani nepříjemného.

Z počátku jsem byla flexitariánka, občas jsem si dala sýr, jogurt, vejce, vše v bio kvalitě, ze soukromých farem a malých dvorků, a jako šílená kafařka (pět až sedm šálků denně) jsem měla v lednici mléko, protože bez něj mi káva prostě nechutnala. A pak jako když utne. Káva mi přestala vonět. Od té doby jsem si ji udělala dvakrát a pokaždé si jen cucla a zbytek vylila. Přeorientovala jsem se ze dne na den na čaj, do kterého přidávat mléko nepotřebuji. Stejně tak nemám zájem o maso, uzeniny, sýry, vajíčka, jogurty. Vůbec mi to nechybí. Není to žádná oběť, rozhodla jsem se takto žít a moje tělo se tomu přizpůsobilo.

Když jsem se pro veganství rozhodla, vysvětlila jsem svému choti, jaké k tomu mám důvody. Protože je tolerantní vůči všemu, co provádím, a miluje zvířata jako já, pochopil mě. Přestal kupovat potraviny, které nechci (nebo si je bere jen pro sebe). A nejen potraviny, studuje etikety v drogerii a kupuje co nejvíce netestované výrobky. Když jsem začala strouhat veganské mýdlo a dávat ho do pračky místo klasického pracího prášku, řekl, že je to dobrý nápad a že se mu to tak líbí. Na úklid používáme sodu a ocet už úplně přirozeně. Manžel je masožravec, labužník, což zase musím chápat já. Líbí se mi, že si začal vybírat, jaké maso sní, nekupuje ho už moc v obchodech, ale našel si svého řežníka, který sám chová zvířata a pak je poráží bez krutosti.

Vycházíme si vstříc a respektujeme své odlišné chutě a potřeby. Místo salámů mi teď kupuje hromady ovoce, zeleniny, vybírá kvalitní margaríny, vozí Vincentku a mnoho čajů. Kontroluje, zda jím dost zelí a ořechů. Mám skvělou tchyni, posílá mi po manželovi v kastrůlcích každý týden různé zeleninové dobroty a výborné zeleninové, houbové a luštěninové polévky. Na její zelňačce jsem už závislá.

Určitě bych veganský způsob stravování nenutila dětem. Dětský organismus se vyvíjí a potřebuje i živočišné bílkoviny, tuky a jiné látky.

Všeobecně – jde o osobní rozhodnutí, musí existovat nějaký důvod pro něj. Spoustě lidí samozřejmě nemůže sedět, protože každý má jiné potřeby. Vzpomínám, jak jsem se v minulosti, díky svým zdravotním problémům, upnula na jednu teorii, kterou u nás hodně propaguje paní ze Slovenska, vydala už několik knih na to téma. Spousta lidí si její kuchařku a stravovací teorie chválilo, mně to ale vůbec nic nedalo. Měla jsem zakázaná rajčata a mnoho potravin, které miluju, a naopak jsem byla tlačena jíst to, co ráda nemám. Nebyla jsem s touto teorií duševně v souladu, takže to nemohlo fungovat. Nesnáším zákazy a příkazy, toleruji je pouze, když jde o život; chci jíst to, co mi chutná a dělá mi dobře. Já se ve veganství našla, jsem se sebou spokojená, a tak by to měl mít každý.

Náročné to je, hlavně umývání velkých hrnců a mastných misek.  Jinak s tím problém vůbec nemám. Veganství je moje filozofie, ne jejich. Osobně nechápu, jak někteří fanatici nutí do veganství i svoje zvířata, existují i veganské granule… Kočka a pes jsou šelmy, masožravci. Mají jiné potřeby, jiný metabolismus. V přírodě by lovili, doma to nejde, takže majitel je povinen za ně „lov“ obstarat. Rozdíl je jen v tom, že šelmy zabijí rychle a pro přežití, zatímco člověk je krutý a má potřebu nacpávat si pupek do omdlení.

Rozhodně lidi nenabádám k tomu, aby přestali jíst maso a sýry, taková změna chce silnou osobní motivaci; jen by bylo fajn trochu přemýšlet nad kvalitou, dodavatelem a životem zvířat. Existuje u nás dost farem, kde se ke zvířatům chovají slušně, v tomto případě nevidím nic špatného na konzumaci živočišných surovin. Bohužel jsme národ šetřílků, ale jen takových pofidérních, protože je pro nás kvantita důležitější než kvalita. Raději jíme maso s antibiotiky, výživově nekvalitní, protože nám přijde hrůzné mít ho na talíři „jen“ dvakrát týdně. Plníme svá těla, abychom zaplnili naše prázdné životy. To není blahobyt, ale vlastní fyzická likvidace. Kdekdo pláče, jak má málo peněz, přitom stačí kouknout do nákupních košíků. Nejsme chudí, pouze neumíme nakupovat kvalitně a úměrně své skutečné potřebě. Neumíme tak ani jíst.

Každý nemusí být vegan, ale měl by mít úctu, ke zvířatům i k sobě.

Spousta se toho dá koupit v obchodech se zdravou výživou (jejich seznam lehce k nalezení na internetu). Podle mého ale není třeba chodit zrovna tam. V klasických potravinách se přeci neprodávají jen sýry, mléka a uzeniny. Když vím, co chci, snadno to najdu.

A jiní namítají, jak se živočišná bílkovina v těle špatně tráví a působí rakovinu tlustého střeva. Dnes se namítá velmi snadno cokoli, podle toho, jak se to komu hodí.

Tyhle uvedené mýty vycházejí z neznalosti. Například čočka má třikrát více bílkovin než maso, tofu a sója jsou s masem srovnatelné. Mnoho druhů zeleniny je na vitamíny skupiny B velmi bohatých. Přímo s vitaminem B12 je to trochu složitější, v mírném množství ho najdeme v řasách a kvašené zelenině, ovšem často se přidává do potravin, např. margarínů. Vápník je ve špenátu, ořechách i ovesných vločkách, železo v luštěninách a sušených meruňkách. A máme přeci mnoho druhů minerálek! Internet je skvělé místo pro shánění nutričních informací, doporučuji přečíst si tabulky všem, nejen veganům.

Například vitariánství (přísnější forma veganství) je podle mého názoru velmi vhodné pro těžké diabetiky druhého typu (z obezity, nesprávného životního stylu, stresu, stařecká), protože přijímané sacharidy z ovoce se rychle odbourají a hladina cukru v krvi zůstává nízká. Škoda, že se klasická medicína stále drží zažitých zvyků. Je přeci známo, že správná strava je 80% úspěchu léčby mnohých nemocí. Já sama jsem diabetička prvního typu (získaná v dětství, na insulinu) už 28 let. Vzpomínám, jak se dříve diabetici stravovali – ke snídani šunka, na oběd kus masa, večer vejce, druhá večeře opět vejce, nebo jogurt, nebo kus chleba se šunkovým salámem. Ne náhodou je tolik dlouholetých diabetiků na dialýze – už tak poškozené ledviny z cukrovky zkrátka bílkovinnou zátěž neunesly.

Ráda bych upozornila na jednu věc, která se často odsouvá do pozadí. Lidé nemocní hypertenzí nebo s ledvinami si musí dát pozor. Já měla jednu dobu problém se zvýšeným draslíkem (způsobuje rychlý tep, poškozuje srdce a vede k infarktu) – užívala jsem léky (právě na zmíněné problémy), které samy o sobě draslík zvyšovaly. V ovoci a zelenině je draslíku hodně, takže jsem si kalciové skóre zvedla do nebeských výšin. Pak je třeba konkrétní lék vyměnit za jiný a vyvarovat se banánům a meruňkám.

Celkově ale musím říct, že se cítím skvěle. Dřív jsem pořád zvracela, bolel mě žaludek, honila mě mlsná, dostávala jsem nekontrolovatelný hlad a měla denně hypoglykémii. Všechny vyjmenované obtíže jsou pryč. Je mi líp i mentálně, nejsem pořád tak vyšťavená, bez energie a radosti ze života. Svému tělu jsem ulehčila od trávení a těžkého štěpení a je to znát.

Lidi mají tendenci pořád soudit a posuzovat druhé podle sebe ve smyslu „kdo nejde s davem, jde proti mně“ – co je odlišné od šedé masy a všeobecných, nám do hlavy cpaných pravd, označují jako nepřijatelné. Já osobně beru odlišnost jako známku vlastního přístupu, který nepřišel jen tak, je důsledkem nějakého poznání. Často slyším, že nemá cenu se s lidmi vyznávajícími alternativní způsob výživy bavit, že si stejně melou svoje, ale ti, kdo toto říkají, si vůbec neuvědomují, že se chovají naprosto stejně.

Setkávám se až moc často s lidmi, kteří vůbec nereflektují vysvětlování a otevřenou diskusi, ale žijí v nějaké své naučené bíločerné pravdě, aniž by si přiznali, že to není jejich poznání, ale jen převzatý model z okolí, nebo pouhá lenost podívat se na věci jinak. Je mi smutno, protože takové chování zvířatům nepomůže, jen dělá z lidí konzumenty, které nezajímá, kde se bere maso a mléko, co stojí za volským okem nebo rohlíkem se salámem a sýrem, který do sebe cpou u televize. Nic nikoho nezajímá, o nic se nestará, jen o to, aby nemusel přemýšlet sám nad sebou a nemusel přehodnotit své zažité názory. Jednodušší je přece vysmívat se lidem, kteří mají tohle už za sebou. Jako velmi depresivní vnímám, když se takto chovají mladí lidé – to si pak říkám, zda má svět vůbec šanci…

Lidé jsou v mnohém povrchní a velmi snadno manipulativní, především v tom, co je „in“ a „správné“. Sama za sebe si neumím představit, že bych hlásala a žila něčím, čemu skutečně, v hloubi duše, nevěřím. Kdo se hlásí k veganství jen proto, že je mimo z fotek selátek, nebo se chce přizpůsobit nějakému svému idolu, nemůže tento styl dlouho vydržet.

Všimla jsem si, že hlavně mladé dívky přecházejí na veganství v domněnce, že tak zhubnou, a o filozofii tohoto směru jim vůbec nejde. Ráda bych k tomu řekla, že veganstvím se nehubne cíleně. Maximálně člověk ztratí něco ze svalové hmoty, hlavně v počátku, než se naučí chápat význam bílkovin a pohybu. Po návratu k dřívějšímu jídlu, což se dá předpokládat, se může taková slečna dočkat jen jo-jo efektu a zažívacích problémů.

Veganství není dieta, ale způsob života. To je potřeba stále opakovat. Nejde jen o jídlo.

500 veganských receptů, Hřbitov na talíři, Jak se najíst a nezabít, Veg mňamky nejen pro vegan(k)y. Tyhle knížky považuji za slušně informativní. Pak je tu samože můj oblíbený Google. Jeden čas jsem kvůli informacím hodně obrážela různé diskuse, to mi ale moc nedalo, mnoho veganů je velmi netolerantních a svým chováním druhé – a případné zájemce o tento životní styl – odpuzují. Což je kontraproduktivní. Je třeba vysvětlovat a ukázat druhým, že být veganem není nic odsouzeníhodného, protože věci jsou jiné, než jak se často jednostranně prezentuje v médiích.

Veganský talíř není žádná věda. Nevařím podle receptů, ale momentální chutě a obsahu ledničky, takže jídlo nějak extra neřeším. Miluju brambory a rýži a k tomu různou dušenou zeleninu, hrášek, mrkev, kapustu… Šílím z osmažené cibulky, do které dám na pánev kysané zelí a k tomu opečený chleba. Nebo si zapékám nevaječné těstoviny s dýní, jím špagety s rajčaty, tofu a bazalkou. Oblíbila jsem si lilek a květák, obzvlášť pórkovo-květáková polévka je úžasná. Houbovo-kapustové smažené kuličky s česnekem, zapečené zeleninové tousty s cibulí, dušená kedlubna s opečenými plátky brambor… tak nějak vypadá můj jídelníček. Miluji čerstvé pečivo s margarínem, jen jak posypané pažitkou, k tomu rajče a papriku. Ráda si dělám ovocné misky, nakrájím jablka, grepy, banán, zaliju trochou sójového jogurtu. Bez salátu nemůžu existovat, mám ráda veškeré druhy, hlávkový, ledový, rosso, baby… do toho na kostičky papriku, rajčata, přidám zelenou cibulku nebo pórek, trochu tofu, oliváč, balzamico ocet, mňamka převeliká.

Ráda bych je požádala, aby byli více otevření názorům druhých lidí a neurčovali, co pro ně je a není dobré. Aby nepřejímali názory od jiných lidí, ale tvořili si své vlastní, podložené fakty, ne domněnkami. Bylo by moc fajn, kdyby se začali více zajímat o to, co se kolem nich děje, a jen slepě nepřijímali to, co je jim servírováno.

Jestli se nenaučíme slušně jednat s přírodou i živými tvory, přivedeme tento svět k záhubě. Není hanba být soucitný ke zvířatům. Hanbou je projít životem jako člen stáda a vše přijímat jako dané a neměnné.