V dobré společnosti se o rasové odlišnosti nemluví. Ve školách toto téma učitelé odmítají nebo rovnou zakazují. Především mediální tlak nás omezuje v utvoření vlastních názorů na rasové menšiny v naší zemi. Nebýt příběhů, které jsou v médiích rozmazávány a toho, že jsme jim plně vystavováni, kdo ví, kolik rasistů by ještě zbylo.
Já sama rasisty nemám ráda. Nemám ráda rasistické lidi, nebo – přesněji řečeno – nechápu je. Já samozřejmě vnímám odlišnost ras, ale nechápu, když někdo nesnáší například Afroameričany jen proto, že jejich kůže je tmavé barvy a kvůli podobným – vysoce smysluplným – důvodům k nesnášenlivosti. Tím spíše nechápu, když je kvůli rasovým odlišnostem pácháno násilí.
Pokud má někdo rasistické poznámky, s mlčením ho přehlížím, dokud nepřestane, případně mu opáčím, že ten, na koho má poznámky on, může mít stejné poznámky na nás. Rasisticky založenému vtipu se umím od srdce zasmát, nicméně kdyby černý dělal vtip na bělocha, smála bych se stejně. Jako holka vychovaná na Barbie panenkách, které jsou nejrůznějších podob i ras, zkrátka neshledávám na jiné barvě pleti nic špatného. Rasisty prostě nechápu.
Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla potkat člověka, který by svůj rasismus dokázal natolik obhájit, že bych řekla: „Úplně ti rozumím!“. A přesně to se mi stalo během mé brigády. V kempu u Berounky bylo téměř prázdno, když dorazila pozdě večer početná parta lidí a hned začala nakupovat v občerstvení, ve kterém jsem pracovala. Když se všichni shromáždili u táboráku, objevila se najednou pozoruhodná dvojice mužů. Jeden, který vypadal na dvacet pět let, a druhý, asi osmnáctiletý. Starší měl sice ostré rysy, nicméně působil velmi mile, druhý byl poněkud schovaný ve stínu jeho silné osobnosti.
Příjemná konverzace pro mě skončila, když ten starší, říkejme mu třeba Honza, prohlásil, že je silný rasista. Doufala jsem, že tím skončil a hovor půjde jinou cestou, když najednou začal říkat, že nám to zopakuje klidně před policisty, před kýmkoli, že se za to nestydí. Moje nerasistická povaha byla rozpálená do běla a klid, kterým mluvil, ve mně probudil mou přirozenou zvědavost zjistit víc o tom, co nám zrovna řekl. Zeptala jsem se ho, proti komu je vysazený, na což mi vysvětlil, že Asiaté, Afroameričané, ani Arabové mu nevadí, že má dokonce několik takových kamarádů. Ale kdyby byl v kempu jediný Rom, že by mu okamžitě dal co proto. Narovinu jsem prohlásila, že nesnáším lidi, kteří jsou rasisté jen z principu – tedy ty, kteří jsou rasisté jen proto, že jim vadí barva a jsou schopni začít drsnou rvačku z takto absurdních důvodů.
Bála jsem se bouřlivé reakce, ale on – stále v klidu – opáčil, že přesně takový je. Přesněji – že klidně rvačku začne i s nevinným Romem, ale že na rozdíl od těch, které popisuji, on má důvody jiné. Byla jsem zvědavostí bez sebe, tak jsem začala klást otázky jako při rozhovoru. Sklapla jsem, když jsem Honzu přivedla zpět k tomu, jaké má tedy důvody. Cítila jsem se jako vítěz, že se mi to povedlo tak šikovně, že snad musel mít pocit, že o tom sám chce začít mluvit.
Když o svých důvodech začal, něco jsem si uvědomila. Z vítěze se stal poražený. Zírala jsem na něj, s očima vykulenýma, jak malé dítě, když začal vyprávět, jak se jako malý vracel ze školy, když se schoval v křoví a viděl, jak skupina Romů mlátí jeho matku i staršího bratra kvůli malichernému sporu, který šlo vyřešit naprosto v klidu. Místo toho jeho bratr málem zemřel a také jeho matka skončila v nemocnici. Nerada bych něco popletla – rozhovor bohužel nemohl být zaznamenán – tak raději tady s detaily skončím. Když jednou Honza řekl provokující skupině Romů, ať se od něj drží dál, jeden ze skupiny na něj vytáhl nůž. Probodl mu plíci a ještě do něj kopal, když skončil na zemi. Jen o kousek minul srdce. Když jsem se dívala nedůvěřivě a připadalo mi, že už mě jenom tahá za nos, aby vypadal drsněji, ukázal mi tu jizvu. Podobnou jsem nikdy předtím neviděla.
Z našeho rozhovoru jsem byla rozhozená více, než on, který mi vlastně odhalil své životní příběhy. Pochopila jsem, že jeho „rasismus“ není o afektu, že má vše v hlavě srovnané a že to není žádná hloupá póza pro okolí. Za své rvačky skončil několikrát před soudem a v součtu zaplatil sumu v řádu několika set tisíc korun. V místě, kde Honza bydlí, má zakázaný vstup do většiny podniků. Přesto ničeho nelituje. Po dlouhé rozmluvě s ním jsem zjistila, že ubližuje jen, když je ublíženo jemu, akorát u Romů se v takovém případě zkrátka nerozmýšlí. V tom spočívá jeho takzvaný rasismus. A za to si získal můj respekt. Za to, že když už se k rasismu hlásí, že je to na základě vlastní zkušenosti. Za to, že nezískal odpor k jiné rase na základě médií, bulvárních zpráv a pochybných vyprávění. Kéž by takoví byli všichni ti, kteří o sobě prohlašují, že jsou rasisté. Protože – přiznejme si – většina tohoto pseudorasismu vychází z informací zprostředkovaných.
Na závěr jen jeden malý odkaz na mou vlastní větu v úvodu: „ Kdyby mi stejný příběh vyprávěl Rom o “bílém“, reagovala bych stejně!“
