Mohli bychom začít stereotypním pohledem soudobé společnosti na dětské domovy obecně. Každý máme mámu, tátu a zkrátka lidi kolem, kteří nás mají rádi. Děti v dětském domově nemají nikoho, jsou to sirotci, jejichž jediné zázemí tvoří právě domov, ze kterého však v osmnácti budou muset chtě nechtě odejít, čímž definitivně zhasne jejich plamínek naděje kvalitního života. Tak to samozřejmě není pravda.
1.2. 2011 jsem jeden z dětských domovů v ČR navštívila, chtěla jsem se nejen po domově rozhlédnout a zjistit v jakém prostředí děti žijí, ale i promluvit si s dětmi. Ne však jako „dospělák“ s dotěrnými dotazy, ale jako studentka jim rovna.
Prvně ale obecně. Překvapující pro mne byla skutečnost, jak se děti do domova dostaly. Z 99% je to jedna a ta samá šablona. Zkráceně – rodiče se rozvedli, dítě zůstalo s matkou, ta však přestala situaci zvládat finančně i psychicky, mnohdy zahrály velkou roli i omamné látky (alkohol, drogy, …), vše se jako v zrcadle odráží na dítěti, čehož si okolí nemůže nevšimnout. Cesta do domova je v tuto chvíli zpečetěná a pro mnohé z dětí je to opravdu spíše vysvobození. Kontakty s rodiči však nerozvazují. Až na výjimky jezdí většina dětí své rodiče navštěvovat minimálně jednou za měsíc.
Důležité je i rozmístění dětí nezávisle na velikosti domova. Domov, který jsem navštívila měl prostory pouze pro čtrnáct dětí, existují však i domovy, kde žije osmdesát dětí a více. V každém z nich jsou děti rozděleny do rodin, maximálně po osmi dětech. Všechny společné aktivity se konají v rámci jejich rodiny, jen výjimečně v rámci celého domova.
Poslední zásadní informací, kterou jsem zvěděla od ředitelky, je doba trvání pobytu v domově. Pokud sami chovanci nechtějí z domova odejít, mohou zůstat jak dlouho chtějí, a to až do šestadvaceti let.
Děti z dětských domů by se neměly házet do jednoho pytle a vnímat jako jedna oddělená skupina. To je závěr, ke kterému jsem došla. Ještě před setkáním s nimi jsem si pokládala otázky typu: Jací asi budou? Jak se budou chovat? Jak budou mluvit? Což samozřejmě byla hloupost. Řekla bych, že asi polovina z nich se ani sebemenším detailem neliší od svých vrstevníků. Stejná mluva, stejné pohnutky, podobné zájmy. V domově jsou ale i děti, které prošly opravdu těžkými životními zkouškami, ne snadno zanedbatelnými. S těmi byla komunikace samozřejmě daleko těžší.
Když jsem se ptala na útěky z domova, velká část z nich to zkoušela. Jednalo se však jen o jedno období – období, kdy byli do domova čerstvě umístěni. Ředitelka mi řekla, že nové přírůstky mnohdy utíkaly i dvakrát denně. Většina z nich ale neměla kam, rodiče si je nechat netroufli a jiné místo by stěží hledali.
Co se týče prospěchu ve škole, v domově nebylo jediné dítě, které svými výsledky nějak vynikalo. Většina dětí se mi svěřila, že bojují s propadnutím, ale nějak je to netrápí. Jedna slečna mi pověděla: „Mám dost problémů na to, abych se zatěžovala s dalším.“ Vzhledem k jejich situaci mi to přijde pochopitelné. Nemají ani žádnou motivaci. Rodiče se o jejich prospěch nezajímají, kvůli vychovatelům se učit nebudou a že to dělají pro sebe si ještě neuvědomují. Ředitelka mi řekla, že před dvěma lety měli jednu maturantku, což byl obrovský úspěch, kterému se jim dostalo přesně po 17 letech.
A jaké jsou osudy chovanců domova? I to je samozřejmě subjektivní, vždycky se najdou tací, kteří se nechtějí přizpůsobit, odejdou z domova hned jak nabudou plnoletosti a už se tam nikdy neukáží. To však bývají spíše výjimky. Ať dříve či později se už jako dospělí vrací a s láskou vzpomínají na svá léta v domově. Prožili tam totiž dětství, nejkrásnější roky života.
